Náročnost trasy: Lehká
Nastoupáme celkem: 317 m
Povrch trasy: Asfaltové silnice III. třídy, 1,5 km po zpevněné štěrkové cestě
Doprava: Jen slabý provoz
Cyklotrasa je vhodná pro: Trekingová a horská kola
PRŮJEZDNÍ MÍSTA (PM):
Přestože cyklotrasa 2129 není příliš dlouphá, patří mezi ty nejzajímavější v okolí Chebu. Propojuje mnoho zajímavých památek a v roce 2015 byla prodloužena z Lipové do Úbočí a bylo po celé trase obnoveno značení.
Zde v Úbočí začíná trasa 2129 a povede nás ve směru na Milíkov. Obecní kaplička Svatého Kříže v Úbočí pochází z počátku 19. století a najdeme ji v horní části obce. Jméno nese podle obrazu sv.Kříže umístěného na oltáři, který namaloval malíř Stadler už roku 1839 a do kaple byl přenesen z jiného místa.
Ves byla založena původně lesními dělníky v úzkém postranním údolí Kynžvartského potoka. Poprvé je uváděna v roce 1360. Na počátku 19. století, v době největšího rozmachu obce zde žilo kolem 800 obyvatel. Po poválečném vysídlení se počet obyvatel radikálně snížil a i s dosídlenci tu žilo v 50. letech asi 100 obyvatel. V současnosti tu žije už jen kolem padesátky lidí.
V dolní části vsi stával panský dvůr, ale před nedávnem byl zbořen. Původně to býval ovčín, na jehož stavbu (r. 1846) byl použit materiál z nedalekého zpustlého hradu Boršengrýn. Na opačné straně silnice je schovaný mezi stromy válečný pomník z 1. světové války. Vysoký kamenný pomník byl dříve osazený v horní části deskou se jmény padlých. Deska se však nedochovala, stejně tak jako litinový kříž, který býval na vrcholu pomníku.
Podlesí (Markusgrün) - 1,8 km
Je to malá obec se zástavbou podél cest pod západními svahy horského masívu Slavkovského lesa. Obec se poprvé připomíná roku 1370 jako Marchartsgrun, a název se postupně měnil až do roku 1847 na Markusgrün a po 2.sv.válce na Podlesí. Obec, kdysi známá svými minerálními prameny. Po modré značce směrem na Javořinu se dostaneme k nejznámějšímu snad už jedinému přístupnému prameni jménem Radionka (nebo Radionka), na který nás upozorní odbočka z modré značky k Podleskému potoku. Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím. V roce 1654 se zde uvádí 5 sedláků a 2 chalupníky s dodatkem že: ".....rolníci prostředních živností užívají, jako i popluží dosti skrovné, rolí neúrodné a jen samé žitné, pyštité a mezi lesy v chladném položení, neb málo kdy ozim se podaří." V roce 1654 měla obec jen 7 stavení, v roce 1846 bylo 44 domů a 297 obyvatel, a v roce1999 je tu už jen kolem 23 obyvatel. V obci je menší kaple, u křižovatky cest. Obdélná se sedlovou střechou, se zvoničkou na dvou dřevěných sloupcích, krytá cibulovou stříškou s jednoduchým vybavením. Nad vchodem letopočet 1924.
Z Podlesí můžeme odbočit ke dvěma zajímavostem. Odbočka je značená.
TIP: Radiovka (Radionka) (odb. z trasy 1 km)
Vývěr radioaktivního minerálního pramene se nachází asi 200 metrů vlevo od silničky vedoucí z Podlesí k samotě Javořina. Radiovka se dříve stáčela do lahví a používala jako léčivá. Kyselka Radiovka je mírně radioaktivní, ale není zdraví nebezpečná a je velmi chutná. Za první republiky zde bývala stáčírna, kterou vlastnil profesor balneologie Vladislav Mladějovský. Radiovku exportovala v té době Pražská společnost pro čerpání a odbyt minerálních vod. Je smutné, že z někdejšího věhlasu kyselky zbyl jen neudržovaný vývěr a oprýskaná cedulka. Pramen sám vytéká v nevábném prostředí ze zrezivělé trubky. Přístup k prameni je volný a doporučujeme jej ochutnat. U kyselky , pravděpodobně kdysi výletní sídlo pro návštěvníky tohoto místa a občerstvovna pro turisty.
TIP: Kaple panny Marie (odb.z trasy 1,7 km)
Nedaleko D. Žandova za vsí Podlesí a samotou Javořina (s bývalým hotelem známým pod názvem "Kňafák") stojí neznámé poutní místo. V roce 1730 tímto údolím hnal dobytek řezník z D.Žandova. Ztratil se a tak volal o pomoc Pannu Marii, jejíž obrázek měl pověšený ve svém domě. Slíbil, že obrázek zavěsí na strom u kterého stál, když ho zachrání. Tak se také stalo. K obrázku pak začali putovat lidé, kteří se ocitli v nějaké nesnázi. Za josefinských reforem byla na tomto místě postavena poutní kaple. V roce 1929 kapli poničil spadlý strom. Kaple byla hned opravena, ale zase ji pohltil požár. V roce 1931-32 za přispění knížete Metternicha byla kaple postavena v hrázděném stylu. Kolem r.2000 byla opět opravena a opět slouží k poutní tradici.
Milíkov (Miltigau) - 3,7 km
V Milíkově stával kdysi zámek, ke kterému patřila četná hospodářská stavení a poblíž i zámecká kaple s rodinnou hrobkou. V roce 1787 byla tato kaple přestavěna a stala se základem kostela sv. Šimona a Judy. V dubnu roku 1820 vypukl v místní palírně lihu požár, který zničil 41 domů, zámek a kostel. Kostel se podařilo znovu obnovit, zatímco zámecké budovy dále postupně chátraly. V Milíkově až do roku 1885 stávala také židovská synagoga, která podlehla spolu s několika ostatními domy požáru. V roce 1824 zde byla postavena nová škola ( předtím se učilo na několika místech, mimo jiné také v jedné místnosti na zámku), do které docházely děti z Milíkova, Velké a Malé Šitboře a z Leimbrucku. V roce 1854 bylo k budově školy přistavěno patro a v roce 1876 byla škola změněna na školu trojtřídní. Podle dochované školní kroniky z let 1919 - 1945 ji v tomto období navštěvovalo zhruba mezi 110 až 130 žáky.
Mezi oběma válkami patřil Milíkov ke vzkvétajícím obcím: bylo zde 6 truhlářských dílen, 5 prosperujících restaurací (Böhm, Scharnagel, Peter, Bär a Kneipelbachhotel). Elektrickým proudem zásobovaly obec Butznerův mlýn a Zuberův mlýn. V roce 1929 byl zde také zřízen peněžní ústav (Reiffeisenkasse). Okolo roku 1935 byla pro tento ústav zřízena vlastní budova " U Starého zámku". Od roku 1930 jezdily na nádraží v Žandově a Kynžvartu autobusové spoje. Dobrovolný hasičský sbor zde fungoval již od roku 1879. Z iniciativy místních válečných navrátilců byl v obci postaven .
Stejně jako celé Chebsko byl i Milíkov po 2. světové válce tvrdě zasažen vysídlením původního německého obyvatelstva (v roce 1931 žili v obci z celkového počtu 437 obyvatel pouze 4 Češi). Došlo téměř k vylidnění obce a noví obyvatelé přicházeli jen pomalu. V Milíkově a v Mokřině se v této době usadili také dosídlenci z východního Slovenska a z Podkarpatské Rusi.
TIP: Milíkovský statek (odb. z trasy 170 m)Nachází na severním okraji obce a z centra k němu ukazuje směrovka. Statek má klasický půdorys chebského hrázděného statku: přibližně čtvercový dvůr uzavřený obytným stavením s chlévem, stodolou, do dvora otevřenou kolnou a výminek postaveným na místě původních samostatných chlévů. Nejstarší budovou je stodola datovaná na jednom z vnitřních trámů k roku 1781. Patro je hrázděné, do dvora opatřené dřevěnou pavlačí. Z poslední čtvrtiny 18. století je podle datace (1786) rovněž do dvora otevřená kolna. Na statku je patrná stálá údržba a citlivý přístup k modernizaci interiéru, která prakticky zasáhla pouze chlévovou část obytného domu vestavbou sociálního zařízení a zřízením tzv. letní kuchyně. V domě je zachován prostor černé kuchyně, ale bez zachovalého topeniště, a je dobře patrné i umístění zaniklé chlebové pece. První zmínka o majiteli usedlosti je z 25. ledna 1852 v pozemkové knize. K tomuto datu je jako majitel uveden Franz Josef Gütter, který statek vlastnil do roku 1885.Po 2. sv. válce byl na základě přídělových listů statek spolu s pozemky přidělen Jaroslavu Hovorkovi, který přišel do Milíkova spolu s manželkou ze severomoravské Mohelnice. Začátkem 70. let statek koupili Josef a Marie Benkovi, kteří původně statek zakoupili jako rekreační chalupu. Nadále jej udržovali v dobrém stavu, prováděli citlivé renovační práce a shromažďovali stylový nábytek a vnitřní vybavení v tradičním chebském "egerlandském" stylu. V roce 2005 byl statek čp. 18 v Milíkově zapsán do seznamu kulturních památek a od roku 2009 je součástí Chebského muzea. Prohlídky jsou od května do září o víkendech a svátcích od 10 - 16 hod.
Šitboř (Schütüber) - 5,5 km (rozc. s 604)
Ves Šitboř je prvně zmiňována od konce 13.století, zdali se jednalo o Velkou, či Malou Šitboř však nevíme. Od 17.století stával v Malé Šitboři zámek, který byl po postupné devastaci v r.1974 zbořen. V průběhu 18.století byla ustanovena po Milíkově i náboženská obec v Malé Šitboři. V r.1847 v Malé Šitboři 27 rodin, což je poměrně hodně. Malá Šitboř měla v té době 61 domů se 631 obyvateli. Židé v Malé Šitboři si svojí malou synagogu vystavěli v r.1808. Vlastní modlitebna byla zděná, uvnitř s falešnou dřevěnou omítnutou klenbou, ve vedlejším dřevěném přístavku byla zřejmě podle tehdejších zvyklostí učebna školy (cheder), obydlí rabína a v přízemí bývala mikve. Synagoga v r.1914 vyhořela a již nebyla obnovena v důsledku úbytků Židů i válečných událostí. Málo početná židovská náboženská obec byla zrušena v r.1875 a duchovní správu zbývajících židovských duší převzal rabinát v Lázních Kynžvart. Obdobně se tak stalo i v Milíkově.
Obě židovské náboženské obce ukládaly své zemřelé na nedalekém společném hřbitově, ale žádná cesta ke hřbitovu nevede. Nejstarší dochovaný náhrobek je z r.1821, nejmladší pak z r.1892. Pohřebiště zjevně prošlo základní opravou a působí velice dobrým, až malebným dojmem. Návštěvník by měl mít při vstupu na hřbitov pokrývku hlavy a kamínky (stačí docela malé) přinést z míst, které má rád, nebo je alespoň nasbírat ve volné přírodě mimo hřbitov, které pokládá na náhrobky.
Okrouhlá (Scheibenreuth) - 8,9 km
Samotná ves se poprvé připomíná roku 1299, kdy patřila k majetku Paulsdorferů. Brzy však přešla do majetku chebských měšťanů. V Okrouhlé se střídali majitelé, měli ji však pouze v lénu, až do roku 1421 stále patřila Paulsdorferům. V polovině 15. století se na dalších téměř 150 let dostala do vlastnictví Junckerů. Po nich drželi ves Krahmerové a od roku 1633 Schmiedlové ze Seeberka. Ti ji udrželi až do roku 1779. Do roku 1885 ji pak držela mlynářská rodina Mucků a potomci jedné z jejich dcer provdané Oehmischové drželi celé hospodářství se zámkem až do konce druhé světové války. Po válce přešel zámek s pozemky do rukou státu, od kterého jej po roce 1990 převzal soukromý majitel.
Tvrz v Okrouhlé vznikla zřejmě již ve 14. století. Po několik dalších století si zachovala svoji jednoduchou gotickou podobu čtvercového věžovitého paláce o jednom patře s malým rizalitem na severní straně, ve kterém byl pravděpodobně vstup s padacím mostem přes vodní příkop. Kolem roku 1888 byla tehdy již nevyhovující tvrz přestavěna v malý zámeček. Po obou stranách severního rizalitu přibyly dva přístavky které spojily severní frontu do hladké stěny a také jižní strana byla prodloužena. Zámek dostal novou střechu s romantickými vikýři. V této podobě setrval zámek až do našich časů, kdy je však již bez předchozí údržby značně zchátralý.
Významnou památkou v obci je . Podle pověsti je pojmenován podle vévody, který se tu zastavoval v době, kdy byl dub asi 80ti letý.
Ves Stebnice je součástí obce Lipová. Je známá hlavně dobře vybaveným velkým stejnojmenným kempem (dříve Camp Rotava) a chatovou osadou Mechová (dříve ves Mies), ležící na břehu přehrady Jesenice. Cesta, která dříve spojovala ves s Dřenicí je dnes pod vodou.
Obec je poprvé zmiňována v roce 1473, jako usedlost Lindenhau. Stálými obyvateli však byla obec osídlena až kolem roku 1770. Lipová se později rozrostla na ves se 67 domy a 451 obyvateli, která náležela pod Kynžvartské panství, z části farností patřící pod Palič a zčásti pod Dřenici. Obec byla majetkem hraběte Metternicha. V místech, kde se nachází obec Lipová a Lipina byly dříve lipové háje. Lípy později Metternichové nechali vykácet a v roce 1905 vlastnili už pouze lesy, menší část obce a vrchnostenskou myslivnu.
Nové období obce Lipová začalo v roce 1960, kdy při volbách 12. 6. 1960 se sloučily Lipová, Palič a Mýtina v jednu velkou obec, která se skládala z patnácti katastrálních území a stala se tak tehdy druhou největší obcí na okrese Cheb. V 80. letech se v obci začalo stavět kulturní středisko. Výstavbu přerušila sametová revoluce a pro rozestavěný kulturák, který se na dlouhou dobu stal jakýmsi obce se dlouho nedařilo nalézt využití. V roce 2010 byl zbourán a centrum obce se zrevitalizovalo.
Z Lipové se vydáme po cyklotrase směrem na Doubravu.
Doubrava (Taubrath) - 16,3 km
V Doubravě se zachovalo několik hrázděných chebských statků, které pro svojí jedinečnost byly v roce 1995 vyhlášeny jako vesnická památková rezervace. Chebské statky patří mezi nejzajímavější památky hrázděných zemědělských usedlostí nejen u nás, ale i v celé Evropě. Hrázděné konstrukce patří do vyšší kategorie stavitelského umění a vznikly někdy ve 12. století v oblasti středního Rýna, odkud je němečtí osídlenci přenesli v 15. století i do Čech. Nejstarší konstrukce byly strohé, později s . Trámová kostra se vyplňovala nejdříve jílem, až na konci 19. století se začaly používat cihly. Nejzachovalejší soubor těchto staveb se dochoval právě zde v Doubravě. Nejnavštěvovanější usedlostí je čp. 9, tzv. Rustlerův statek. Jde o roubený dům s hrázděným patrem z roku 1751. Součástí areálu je také chlév, kolna se zajímavě řešenými sloupy a krovy a zděná . V objektu je vyhlášená restaurace, soukromé národopisné muzeum, v jehož expozici si můžeme prohlédnout zemědělské nářadí, nástroje a nábytek z 18. až 20. století. Restaurace má otevřeno denně od 11 hodin, muzeum jen o víkendech a svátcích od 10 hodin, vstupné je 40 Kč (děti a studenti 30 Kč). Dalšími významnými stavbami jsou domy čp. 8, 13, 15, 16. V pečlivě na okraji vsi se chovají . Na území obce roste skupina jednadvaceti památných stromů, lip, dubů a buků, starých 130 až 270 let. Jeden z najdeme hned před Rustlerovo statkem.
Směrovky cyklotrasy nás pak od křižovatky v centru Doubravy dovedou do Mýtiny.
Mýtina (Altalbenreuth) - 18,5 km
U autobusové zastávky najdeme tabule s informacemi o obci i jejím okolí. Než se však vydáme po naší cyklotrase dál, prohlédneme si i okolní zajímavosti. Nejprve odbočíme vlevo do centra obce. Mýtina je historicky doložena ve 14. století a vznikla na místě středověké tvrze v území zvaném Frais (pověst č.199 Sibylla...). Toto území spadalo střídavě pod správu Bavorska a Česka a teprve v roce 1848 bylo definitivně rozděleno a jeho severovýchodní část s Mýtinou připadla k Čechám. Obyvatele většinou živilo zemědělství, půda byla uhelná, díky vyvřelinám ze Železné Hůrky. Proto se také okolí označovalo jako Schwarze Erde - Černá země. Na místě bývalé usedlosti čp.13 stával v minulosti zámeček využívaný zřejmě služebníky z Waldsassenského kláštera. Před druhou světovou válkou byla Mýtina poměrně velkou obcí, ve které žilo přes 800 obyvatel, téměř výhradně Němců. Po jejich odsunu byla většina staré zástavby zbořena a zachovalo se jen několik budov a kaple. Ještě v roce 1998 byly rozeznatelné zbytky zámecké budovy a barokní kaple byla ve špatném stavu a sloužila jako útulek pro ovce. Dnes už nenajdeme ze zámečku téměř nic, nad kapličkou se slitoval jeden místní nadšenec a před nedávnem ji pečlivě opravil, k plné kráse ji chybí už jen dveře.
Ještě před kapličkou, napravo od cesty na rohu u bývalého hostince můžeme vidět malý . Ten však není z žádného místního mlýna, ale přivezl ho sem z Německa bývalý majitel hostince jako dekoraci. Silnice dál postupně přechází v kamenitou cestu, na konci obce zahne vlevo a přivede nás ke kyselce.
Asi po 1,5 km přijedeme na turistické rozcestí s přístřeškem u Kyseleckého Hamru. Z rozcestí pak ještě musíme sjet po žluté značce k potoku. Cesta je ale vhodná jen pro horská kola, proto méně zkušeným doporučuji raději jít pěšky a kola nechat u přístřešku. Hamr u potoka dávno nestojí a pozorné oko turisty najde už jen jeho základy. U můstku pak ještě odbočíme vlevo a po 200m uvidíme altán pramene.Pramen vyvěrá z krystalinických hornin na okraji Chebské pánve, patří však již ke skupině uhličitých vod Mariánských Lázní. Je typickým puklinovým pramenem skrytým v aluviu (nejmladší část čtvrtohor). Voda má nízké pH (4,9) a vysoký obsah CO2, který probublává vodním sloupcem v jímce. Kyselka je zde jímána poněkud neobvyklým způsobem a to vyrobeným z granitu, které se až do současnosti dochovalo z roku 1648! Obvykle se dříve kyselky jímaly ve vydlabaných kmenech stromů, jako to vidíme často ve Slavkovském lese, nebo se jímaly v dřevěných deskách. Kyselecký pramen je jedinečný tím, že obsahuje vyšší množství lithia a dává údajně přes 200 litrů vody za minutu. Někteří místní obyvatelé říkají, že minerálka pomáhá léčit žaludeční vředy. Další informace o kyselce získáte také na webu České televize v pořadu Večerník z Čech - videočas 12:51 uvedený v dubnu 2006. Za socializmu se pramen nacházel v hraničním pásmu velmi blízko signálky a mohli ho . Po revoluci se pramen snažilo využít sdružení podnikatelů a chtělo pramen stáčet. Kolem roku 1996 v Mýtině již investovali miliony na postavení stáčírny. Tu můžeme vidět v Mýtině a proto se odtud musíme vrátit zpět do obce, projedeme opět kolem informačních panelů a odbočíme na Kozly.TIP: Stáčírna kyselky - (odb. z CT 200 m)Kousek za odbočkou, po pravé straně cesty, stojí již zarostlý nedostavěný objekt stáčírny minerální vody. Spory mezi vlastníky sdružení ale zabránily dokončení tohoto projektu. V současnosti je jediným majitelem Pavel Dolejší z Karlových Var, který se v roce 2006 pokusil obnovit povolení pro jímání a stáčení pramene. Ještě než se vrátíme zpět na cyklotrasu 2129, můžeme se zastavit na občerstvení v 1,8 km vzdáleném Vraním dvoře. Tam se dostaneme, když budeme pokračovat od stáčírny až do Kozlů.Poprvé se obec uvádí roku 1224 jako Gozel. Kozly se v minulosti, stejně jako Mýtina nacházely v oblasti zvané Frais (země nikoho). Rozkládala se kdysi na hranici tří zemí - Bavorska, Čech a Chebu (tehdy to byl svobodný městský stát). V roce 1857, když zanikla oblast Freis, byly Kozly přifařeny ke Starému Hroznatovu, ale do školy se chodilo do Mýtiny. Chebská horní kniha uvádí, že v roce 1804 byl v Kozlech železnorudný důl. V roce 1845 bylo v obci 12 usedlostí, z toho šest hospodářských dvorů. Šest domů náleželo městu Cheb, čtyři ke království Bavorskému a dva k dominiu Hroznatov. Před rokem 1945 bylo v Kozlech 9 osadníků s rodinami. Do současnosti se zachoval poslední dvůr a několik dalších domů. Jedno z chátrajících roubených stavení koupil v roce 1978 pan Lubomír Vrána. Tehdy to byla téměř ruina a pan Vrána z ní od té doby vybudoval krásný rodinný penzion. Nazval jej Vraní dvůr a nabízí turistům ubytování a posezení ve stylové restauraci. Poslední předváleční majitelé Vraního dvora ještě v Německu žijí a občas na opravený dvůr i s rodinou přijíždějí. V roce 2007 pan Vrána restauraci uzavřel pro malou návštěvnost.Před penzionem můžeme vidět zbytky kmenu staré lípy. V kmeni byla již velká dutina a jednoho dne se podařilo lípu někomu zevnitř zapálil. Lípa už se zachránit nedala a vzácný strom tak po téměř tisíci letech zahynul.Z Vraního dvora se vrátíme znovu do Mýtiny a pak už se zase napojíme na naši cyklotrasu a pokračujeme po ní kolem bývalé roty pohraniční stráže.
Rota se nachází těsně před signálkou, po které vede evropská dálková cyklotrasa EV13 a procházející zhruba po bývalé železné oponě. Trasu v roce 2005 nejprve vyznačila Nadace Oživení. Později, v roce 2014 se trasa stala součástí sítě evropských značených cyklotras. Za existence železné opony v 80. letech zde byl vybudován velký areál roty pohraniční stráže. Celá tato oblast byla uzavřena před veřejností na čtyřicet let a nyní se jedná s EU o statut chráněné přírodní rezervace. Do roku 1989 byla v areálu pohraniční stráž a pak byl využíván policií. Policie později areál prodala soukromému podnikateli a ten ho chtěl přestavět na penzion. Podle původních plánů měl být penzion otevřen už v červenci roku 2007. Přestavba však .
U bývalé roty pak přejedeme signálku a pokračujeme směrem na hraniční přechod.
Před hraničním přechodem (na 6,5 km trasy) po pravé straně asi 300 m od cesty leží národní přírodní památka Železná hůrka. Původní cesta vede mezi stromy, ale je tak zarostlá, že je neprůchodná. Proto nejlépe se k ní dostane po pravé straně lesíku. Jde o úplně nejmladší sopku v České republice. Naposledy byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor, což je někdy v rozmezí před 170 - 400 tisíci lety. Na stavbě Železné hůrky se podílely minimálně dvě erupce. Při starší vznikly asi 15 m mocné vrstvy pyroplastických hornin. Na nich leží vyvržené během následující erupce. Sopka přilákala i Johanna Wolfganga Goetha, který ji na svých cestách po Chebsku navštívil 23. srpna 1823. Na konci 18. a na začátku 19. století ještě geologové zcela nevěděli, jak vlastně horniny vznikají. Byli rozděleni na dva tábory - neptunisty a plutonisty. Neptunisté soudili, že horniny vznikají usazováním ve vodním prostředí, a že tedy i Komorní hůrka má svůj původ v uhelných slojích, které později vyhořely. Plutonisté naopak zastávali názor, že je sopečného původu. Dříve se tady těžilo a sopka byla silničního štěrku a tím se otevřely vrstvy sopečného tufu. Na těžbě zde pracovali i obyvatelé blízké vesničky Boden. Od roku 1961 je sopka chráněna státem.V zalesněném údolíčku vedle Železné hůrky bývala ještě před válkou obec Boden, která vznikla na počátku 14. století. Významným dnem pro obec se stal rok 1823, kdy ji navštívil J.W.Goethe se svým sluhou Stadelmannem při průzkumu Železné hůrky. Boden se také stal v roce 1910 raritou po celém Chebsku. Místní sedlák a švec Nattmüller si zde otevřel výčep s vínem - Weinschenk, ve kterém naléval česká, moravská a maďarská vína. Obec zanikla hned po roce 1945, protože jednak nebyla po odsunu Němců dosídlena a jednak její poloha těsně vedle bavorské hranice nebyla po roce 1948 slučitelná se vznikem hraničního pásma. Po roce 1945 bylo ještě navrhováno její přejmenování na Rovinku, ale k tomu už nedošlo a v roce 1953 byly zlikvidovány poslední domy ve vsi. V Bodenu bylo 9 statků rozmístěných kolem Kyseleckého potoka s 60 obyvateli. Jediným pozůstatkem po bývalé vsi je železný křížek u původního rozcestí do obce před hranicí a na Kyseleckém potoce. Najdeme tu ještě i poslední zbytky stavení nebo starý ve skruži.Zase vrátíme zpět na naší trasu a po pár metrech jsme již na samém hraničním přechodu do Bavorska. Před válkou tu ještě stával zděný domek staré císařské celnice.
Po roce 1990 byl obnoven starý předválečný hraniční přechod Mýtina / Neualbenreuth. Je to velmi romantické místo a tak trochu nám připomíná záběry z hranice ve filmu Tři veteráni. Mohou tudy přecházet pěší, cyklisté, jezdci a koňská spřežení v čase 6 - 22 hodin od dubna do září a od října do března jen v čase 8 - 18 hodin. Značená cyklotrasa na přechodu končí, my ale můžeme jet dál a navštívit turisticky zajímavé okolí Neualbenreuthu. Hned kousek za hraniční čárou si můžeme u zavzpomínat na náš vstup do Evropské Unie v roce 2004.
Oblast v širokém okolí je známa pod názvem Česko-Bavorský geopark. Je to velmi unikátní území s projevy miliony let trvajících geologických procesů kolem Ohře. V této oblasti se totiž nachází příkopová propadlina, geologicky nejaktivnější oblast Českého masivu a geology je označována jako oherský zlom. Poslední vulkány (Železná a Komorní hůrka) zde chrlily lávu ještě v poslední době ledové. Pozůstatky seismické činnosti jsou patrny do současnosti a přitahují turisty i odborníky z celého světa. Zhruba jednou za 25 let se zde zaznamenají zemětřesné roje a někdy i poměrně silné otřesy. Naposledy bylo na Chebsku zaznamenáno výrazné zemětřesení na přelomu let 1984 / 85 o síle až 4. Richterovy stupnice. Takže podle statistik to vypadá, že můžeme v nejbližší době očekávat další zemětřesení.
I když se hned za hraničním přechodem cesta rozdvojuje, každá z nich končí v Neualbenreuthu.
Historický městys Neualbenreuth leží v geografickém středu Evropy ve středohorské lesnaté krajině v severní části Horní Falce. O obci je první písemná zmínka v roce 1284. Na západním svahu Dyleně na tzv. Burgholzu bývaly doly na zlato a rozsáhlá těžba stříbrných rud se uvádí v 16. století za kurfiřta Bedřicha III. u Starého a Nového Albenreuthu. V roce 1595 těžba silně poklesla a pak zanikla. Nový Albenreuth měl staleté úzké vazby na Chebsko, protože i on byl součástí oblasti Frais a po tři století střídavě náležel k Waldsassenu a k svobodnému říšskému městu Cheb. Roku 1591 se datuje začátek tzv. Fraiského recesu s ročně se střídající soudní mocí mezi oběma městy a to trvalo až do roku 1862. Ještě dnes jsou svědky této doby jak chebská hrázděná architektura, farní kostel, chebský městský les, ale také chebské nářečí tzv. egerlandština. 1930 byl Neualbenreuth povýšen na město a byl mu propůjčen městský znak. Obec má v současnosti kolem 1600 obyvatel ve 12 osadách. Správní obec udržuje jako svá vlastní zařízení informační centrum, vlastivědné muzeum a 190 km pěších turistických cest. Před kostelem Sv. Laurencia stojí a u kostela na hřbitově jeho starší předchůdce postavený na památku obětem ve válce v roce 1871. najdeme na náměstí v krásném hrázděném domku naproti radnici.TIP: Grenzlandturm (Hraniční rozhledna) - (odb. z trasy 3 km)Asi 1,5 km z centra, východně od města můžeme navštívit Hraniční rozhlednu . Stojí na kopci zvaném Lerchenbühl nad Neualbenreuthem a vede k ní cesta značená fialovým kroužkem, která na vrchol překonává 100m výškový rozdíl. O postavení rozhledny se rozhodlo na sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce 1958. Slavnostní otevření a vysvěcení nové věže proběhlo 4.6.1961. Věž je 19 m vysoká a na rozhlednové patro musíme zdolat 82 schodů. Na zahradě areálu rozhledny stojí model dyleňské turistické chaty v měřítku 1:6, která stála pod vrcholem Dyleně do roku 1948 a byla postavená chebskou sekcí Alpského horského spolku. Rozhledna je otevřená spolu s kavárnou od března do října od 10 do 22 hodin, kromě pondělků. Těsně před rozhlednou stojí pojmenovaná Maria Frieden, vysvěcená v roce 1963 a vedle ní je umístěn s chebským městským znakem postavený při Chebském Zemském sněmu v roce 1967 na památku padlých, nezvěstných a odsunutých.U Albenreuthu můžeme také navštívit nejmladší lázně regionu a zámeček Hardeck. Musíme se vrátit do města a pokračovat směrem na Hardeck po cyklostezce, která vede souběžně se silnicí a dovede nás až do Sibyllenbadu.Nedaleko Neualbenreuthu od pradávna vyvěrají kyselky pojmenované jako Kateřin a Sibylin pramen. Ty se staly základem pro výstavbu nových lázní, dnes známých jako Sibyllenbad. Pramen i lázně byly pojmenovány po proslulé věštkyně Sibylle Weisové, která žila v oblasti Fraisu. Sibyla prorokovala slávu a pád města na Ohři - Chebu a i na Dyleni (které se podle pověsti propadlo). Sibylino proroctví zneužili i henleinovci pro obhajobu vzniku tisícileté říše. Plány na zřízení lázní už existovaly dávno, ale až po pádu železné opony zanikla poslední příčina, která bránila poklidnému rozvoji lázeňství. Od roku 1989 se Sibyllenbad rozvíjí jako zdravotní a lázeňské centrum. Zárodkem nových lázní se stal dům Maiersreuth, roku 1996 byl otevřen dům lázeňských procedur, 1997 se otevírá lázeňská hala a v roce 1998 se lázně staly státně uznávaným ozdravným místem. V roce 1999 pak byl otevřen park léčivých vod s odpařovací jeskyňkou a nové lázeňské stezky. Přestože lázně vznikly až po roce 1989, najdeme před lázeňskou budovou s rokem 1971.Z lázní se pak můžeme vrátit zpět nebo dál pokračovat po cyklostezce do městečka Hardeck.Zámeček Hardeck má dlouhou historii, která se začíná psát roku 1708. Tehdy byl postaven jako lovecké a letní sídlo pro klášter Waldsassen. Dříve to byl malý hrádek, patřící do kruhu ochranných hradů kolem města Chebu. Hardeck byl také součástí oblasti Freis a proto se na něj též vztahoval systém jednoročního střídání soudní moci mezi městem Cheb a klášterem Waldsassen. Při barokní přestavbě byl na zámku zřízen soudní a opatrovnický úřad kláštera Waldsassen. Ve 17.století nastal úpadek hradu a 40 let byl opuštěný až roku 1844, kdy ho od Bavorského státu koupil Johann Ruderer a využíval ho pro hospodářské účely a také zde zřídil hostinec. V roce 2001 byl zámek opraven a slouží pro privátní bydlení.
Pokud máme ještě dost sil a času, můžeme pokračovat až do Waldsassenu a napojit se na Valdštejnovu cyklotrasu, nebo v Hatzenreuthu přejet hranice a přes Hroznatov se vrátit do Chebu.
Datum aktualizace