Délka trasy: 22 km (s odbočkami až km)
Náročnost trasy: Středně těžká pro náročná stoupání
Nastoupáme celkem: 524 m
Povrch cesty: Asfaltový, jen v úseku Brtná-Liščí farma je cesta z části kamenitá
Hustota dopravy: Slabý nebo žádný provoz
Doporučený typ kola: Crossové a MTB
Cyklotrasa číslo 2023 je značená trasa z podzimu roku 2009 a spojuje nejvyšší partie Slavkovského lesa s Českým Lesem přes údolí Lipoltovského potoka. Není to dlouhá trasa, ale mezi Úbočím a Horními Lazy musíme překonat převýšení 300 m na vzdálenosti 4 km, což je v průměru sklon kolem 10% a patří tak k nejprudším komunikacím v celém kraji. Navíc jsou zde prudké zatáčky, takže je opravdu potřeba sjíždět velmi opatrně. Cesta je pro dopravu uzavřená, ale můžeme tu potkat lesní techniku.
PRŮJEZDNÍ MÍSTA (PM):
Horní Lazy (Perlsberg)- 0 km (rozc. s CT 2136 a 2254)
Na trasu 2023 nastoupíme na rozcestí v Horních Lazech, kde se křižují další cyklotrasy - 2136 (Kynšperk-Kladská) a 2254 (Lazy-Králův Kámen).
Obec Lazy téměř zanikla po vyhlášení Slavkovského lesa vojenským cvičištěm hned po 2. sv.válce. Vojáci tu za krátkou dobu vystěhovali většinu poválečných dosídlenců a v obci zůstalo jen pár domů.
Původní pojmenování obce pochází ze jména Perl, znamenalo tedy Perlová Hora. Podle pověsti byl název odvozen od výskytu granátů. Nynější název Lazy vyjadřuje polohu ve stráni, na svahu. První zmínka pochází ze 14. století, v roce 1850 se pak Lazy osamostatnily od statku Žitná. Smrtelnou ránou pro obec však bylo zřízení vojenského újezdu. V Horních Lazech se zachovala malá část zástavby, Dolní Lazy zanikly úplně, dnes je připomíná jen zrekonstruovaná kaplička. V Lazech působili dobrovolní hasiči, mužský pěvecký spolek, vzniklo i ochotnické divadlo a stály zde dvě školy. Na potoce Velká Libava stál mlýn na mouku a o kousek dál byla pila, která zpracovávala dřevo pro hnědouhlené doly v Sokolovské pánvi. Dnes jsou Lazy už jen rekreační osadou.
Pod Lesným - 1,5 km (odbočka na Lesný - 3 km)
Doleva tu odbočuje lesní cesta, po které bychom se dostali na Vysoké Sedlo a nejvyšší vrchol Slavkovského lesa - Lesný 983 m. Na vrchol Lesného vede odtud cesta dlouhá asi 3 km a je vhodná jen pro horská kola. Lesný, spolu se sousední Lysinou patří k nejchladnějším a nejvlhčím místům celého Slavkovského lesa. Za druhé světové války sídlila na Lesném německá vojenská jednotka, která zajišťovala protivzdušnou službu. Na konci 80.let až do roku 1990 bylo na Lesném vojenské stanoviště spojařů z Karlových Var. Vojáci tu měli k dispozici pojízdnou stanici RDM-6 na podvozku ZIL 131 a dřevěný srub. Pokud se na Lesný vydáte, tak se držte nejlépe této cesty.
Pod Ovčákem - 2,9 km
Modrá pěší, po které jsem dosud jeli, tu odbočuje vpravo do Podlesí a asi o 100 metrů dál, na pravé straně cesty je bývalý lom zarostlý vysokým smrkovým lesem. Najdeme tu odštípané kamenné polotovary, skály a skalky připravené k odštípnutí a rozlomení. Když ještě půjdeme hlouběji do lesa, na vzdálenější vyvýšené místo, tak nás překvapí jak je lom zachovalý. Všechno tu vypadá, jako by kameníci svou práci jen přerušili a během chvíle se zase měli vrát zpět a pokračovat v načaté práci. Jsou zde hotové a jako by k odvezení připravené patníky (hraniční – katastrální kamenné sloupky), které se používaly v 19. a počátkem 20. století.
Pak už sjíždíme do Úbočí. Někde v místech těsně před vsí stávala ještě na počátku 20.století sklárna a myslivna.
Úbočí (Amonsgrün) - 6,8 km
Sjedeme do obce na křižovatku a po cestě mineme kapličku Svatého Kříže, která pochází z počátku 19. století. Jméno nese podle obrazu sv.Kříže umístěného na oltáři, který namaloval malíř Stadler už roku 1839 a do kaple byl přenesen z jiného místa.
Ves byla založena původně lesními dělníky v úzkém postraním údolí Kynžvartského potoka. Poprvé je uváděna v roce 1360. Na počátku 19. století, v době největšího rozmachu obce zde žilo kolem 800 obyvatel. Po poválečném vysídlení se počet obyvatel radikálně snížil a i s dosídlenci tu žilo v 50. letech asi 100 obyvatel. V současnosti tu žije už jen kolem padesátky lidí.
V dolní části vsi uvidíme rozpadlý panský dvůr. Původně to býval ovčín, na jehož stavbu (r. 1846) byl použit materiál z nedalekého zpustlého hradu Boršengrýn. Na opačné staně silnice je schovaný mezi stromy válečný pomník z 1. světové války. Vysoký kamenný pomník byl dříve osazený v horní části deskou se jmény padlých. Deska se však nedochovala, stejně tak jako litinový kříž, který býval na vrcholu pomníku.
Na konci obce prochází silnice prokopaným přírodním valem, na němž v minulosti stával starý hrad. Cesta byla postavena roku 1846 při výstavbě panského dvora a oddělila tak starý hrad od jeho předhradí.
Boršengrýn (Wischengrün) - 7,3 km
Projedeme na opačnou stranu valu a hned po levé straně stojí informační panel o hradu Boršengrýnu. Původně to byla malá tvrz nad vsí, ale roku 1374 ji koupil Boreš z Oseka (Riesenburgu) a přestavil tvrz Amonsgrün na větší hrad a pojmanoval ho po sobě - Boršengrün. Na začátku 15. století koupili hrad Friedrich von Fielcz z Plavna, který měl již od počátku rozpory s Chebem ohledně poddaných z Úbočí. Fridrich měl horkou hlavu a také trochu loupil. Městskému státu Cheb Friedrich napsal dopis, že ať se Cheb připraví na to, že jim bude škodit a posléze jim vypálil tři vesnice. Ale to neměli dělat. Cheb se nejprve ujistili u Bohuslava na Kynžvartském hradě, že jim nebude bránit a pak po týdenním obléhání roku 1452 Boršengrýn dobil. Hrad nechali rozbořit a Úbočí bylo připojeno ke Kynžvartskému panství. Hrad již nebyl nikdy obnoven. Více o hradu na webu Hamelika.
V obci bývala od středověku silná židovská komunita. V letech 1887 – 1889 byla postavena synagoga, která byla zbořena 1960. Když objedeme zleva rybník, tak ve stráni za rybníkem můžeme navštívit židovský hřbitov. Byl založen již ve středověku a po dlouhých letech byl před nedávnem upraven.
Historicky cenná je i kaplička a smírčí kříž na cestě z Úbočí vpravo u cesty. Pak pokračujeme po silnici kolem pískovny, kterou si koupila před lety soukromá osoba a pískovnu upravila na letní sídlo. Před Žandovem dáme pozor, musíme přejet přes hodně frekventovanou hlavní silnici.
Dolní Žandov (Unter Sandau) - 8,5 km
Sjíždíme do obce na rozcestí u autobusové zastávky. Odtud můžeme kousek odbočit do centra k dominantě obce - kostelu sv. Michala. Ten byl původně gotický a roku 1682 byl přestavěn na barokní. Na faře z roku 1317 jsou obrazy sv. Michaela archanděla a čtrnácti sv. Pomocníků z druhé poloviny 18. století. U zdi kostela najdeme dva smírčí kříže, které sem byly převezeny z jiného místa. Několik soch světců najdeme také na místním hřbitově. Na návsi se také můžeme občerstvit v hospůdce s terasou.
Ves vznikla na přelomu 11. a 12. století a tehdy patřila klášteru v Teplé. Za Přemysla Otakara to již byla tak rozsáhlá ves, že získala v roce 1261 městská práva. Ve 14.století postihla Žandov katastrofa. V době bojů mezi Karlem IV. a Ludvíkem Bavorem bylo městečko v roce 1347 téměř zničeno. Karel IV. pronajal zbytky Žandova Borešovi z Oseka, který měl v úmyslu zpustošený Žandov zbořit a místo něj založit nový Žandov pod blízkou tvrzí Amonsgrün nedaleko Úbočí. To se mu však nezdařilo a tak byl Žandov znovu postupně obnoven. Obec pak postupně vlastnili Plavenští, Pluhové, Švamberkové a nakonec Metternichové. Po odsunu německých obyvatel nastala hluboká stagnace s výraznou devastací cenného architektonického fondu obce. V té době byla zničena zvláště předměstská hrázděná architektura. Zanikl tehdy i vzácný Barvířský dům. byla to lidová hrázděná dvoupatrová stavba z 18. století s vysunutou podstřešní chodbou. Výsledkem neblahého období ve druhé polovině 20. století byl úbytek počtu domů na polovinu předválečného stavu.
Žandov proslavila výroba zdobených dóz zvaných Sandovky. Ty zde začal vyrábět Jan Geiger na počátku 19. století a výroba probíhala až do dvacátých let 20.století. Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 získaly žandovské dózy významného ocenění.
U pomníku - 8,7 km (rozc. s CT 36)
Po necelých 200 metrech přijedeme k . Obec nechala v roce 2009 okolí pomníčku upravit a vzniklo zde i takové malé informační místo a odpočívka pro turisty.
je z října 1948, kdy byl původní pomník zničen a přestavěn. Nejprve tu byl v roce 1898 postaven obelisk připomínající Prusko-Rakouskou válku z roku 1866. V roce 1925 byla k němu přistavěna dvě na památku vojáků padlých v 1.sv. válce a vpředu byla umístěna socha odpočívajícího lva.
Pak pokračujeme po naší trase k nádraží.
D. Žandov, nádraží - 9,7 km
Asi 200 m před nádražní budovou uvidíme vlevo průmyslový areál. Původně tu stál hotel Tillenberg (Dyleň). Za totality tady sídlil pohraniční prapor, který v roce 1972 nahradil stavebně montážní prapor. Ten pak stavěl pohraniční roty od Aše po Sušici. Dnes je tu malá průmyslová zóna.
Pak už přijíždíme k nádražní budově. Žandovské nádraží leží na trati 170 Cheb – Plzeň a první vlaky tu začaly jezdit 28. ledna 1872. Od 50. let to byla nejzatíženější jednokolejná trať v republice. Dnes je součástí III. žel.koridoru, který bude nejdelším a také nejdražším koridorem s délkou 660 km (Žilina-Cheb).
Na rozcestí před nádražím je rozcestník, který nám ukáže kudy máme pokračovat dál do Brtné.
Brtná (Zeidlweid) - 10,9 km
Brtná je jedna z dalších téměř zaniklých vsí. Německý název má původ v pojmu chov včel a žilo zde na počátku minulého století kolem 150 obyvatel. Dnes tu stojí asi jen čtyři původní domy a už jen poslední s hrázděným štítem. Hrázděné domy byly na Chebsku dříve hodně rozšířeným lidovým stavebním slohem a najdeme je hlavně v nedaleké Doubravě, Novém Drahově i jinde. V centru vsi můžeme najít také zbytky . V okolí Brtné vyvěrá několik kyselek, jedna z nich přímo ve vsi . Na pozemcích v okolí obce hospodaří rodinná ekofarma EFB Brtná.
Projedeme vesnicí k oplocenému prameništi a odbočíme vlevo. Čeká nás nejtěžší úsek na trase - prudké stoupání po kamenité cestě.
Pomníček obchodníka - 12,8 km
Asi v polovině stoupání k rozcestí u Liščí farmy si můžeme všimnout po levé straně cesty kamenného pomníčku s kovovou deskou. Z ní zjistíme, že se jedná pomníček Roberta Stengla, obchodníka z Chebu, který v těchto místech zahynul nešťastnou náhodou. Při jedné z jeho obchodních cest v roce 1927 do něho udeřil blesk, který měl za následek jeho smrt. Jeho přátelé mu pak zde postavili tento pomníček.
Liščí farma (Silberfuchsfarm) - 14,4 km (rozc. s CT 361 a ICG)
Pak už přijedeme na rozcestí, kde stojí lesácká útulna a rozcestník cyklotras. Trasa 2023, která se nás držela už od Alexy tady odbočuje vpravo na Dolní Žandov. Naše trasa 361 odtud pak pokračuje stále rovně, po silnici.
Nedaleko odtud bývala už před válkou farma stříbrných lišek. Lišky se tu chovaly pro svou huňatou srst, která se využívala na šití kožichů a dalších oděvních doplňků. Dnes už to zní docela barbarsky.
Pomníček Nenáhla 15,2 km
Pokud budeme pozorní, tak ještě před rozcestím u Alexy, po levé straně cesty, můžeme vidět . Pochází z roku 1971, kdy se na tomto místě stalo neštěstí. Došlo zde k potyčce vojáků armády a pohraniční stráže a jeden z nich - Antonín Nenáhlo byl při ní smrtelně postřelen. Pomníček je i dnes poměrně zachovalý s původním štítkem, ale moc se z něho nedozvíme. Jsou na něm uvedeny jen iniciály a rok. Od té doby se stal vděčným místem pro .
U Alexy - 15,9 km (rozc. s CT 361, ICG)
Přijíždíme na rozcestí několika cest, s rozcestníkem cyklotras a odpočívadlem. Zde odbočíme vpravo a odpojíme se od regionální trasy 361 a trasy ICG (Železná opona). Cesta doleva vede do Horního Žandova a asi 100 m před tímto rozcestím je odbočka vpravo (po zelené) na druhý nejvyšší vrchol Českého lesa - na Dyleň (940m). Rozcestí u Alexy je pojmenované podle hajného Alexy, který býval po válce ve zdejší hájovně až do roku 1956. Tehdy okolní lesy patřily premonstrátům z Královských vinohrad v Praze a ti dodnes usilují o jejich navrácení. Jak se pak posouvalo hraniční pásmo do vnitrozemí tak hajný musel pryč. Dnes je z hájovny už jen ruina (hned za odbočkou na Mohelno).
Naše trasa pak pokračuje vpravo, ale můžeme ještě odbočit mimo naší trasu a vyšlápnout si na vrchol Dyleně.
Dyleň (Tillenberg) - (odb. z cyklotrasy - 2,6 km)
Je bájná hora opředená mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví, že na Dyleni bývalo dříve velmi bohaté a pyšné město, které se pro svůj hříšný život propadlo do nitra hory a od té doby hora skrývá tajemný, dosud neobjevený poklad. V dyleňských lesích nacházíme řadu studánek a potůčků s křišťálovou vodou, z nichž nejvýznamnější a nejznámější je „Granátový pramen“, který vyvěrá až na samé hranici s Německem. Nedaleko od pramene, také na hranici, je jeden z geografických středů Evropy ( Mittel Punkt Europas). Na severní straně hory stávala známá turistická chata, která po roce 1947 vyhořela, prý byla úmyslně zapálena tzv. kopečkáři. Hora byla zanedlouho poté přeťata dráty železné opony. Tehdy ještě na vrcholu Dyleně stávala dřevěná výzvědná bouda armády, která v 50. letech vyhořela a tak v roce 1966 tam armáda vybudovala nový rozsáhlý areál pro výzvědné radiotechnické jednotky. Obsluha věže dokázal údajně zjistit letadla, která startovala až ve vzdálené Francii.
Dnes je tento areál v soukromém vlastnictví a pro veřejnost je přístupný jen jedenkrát do roka, obvykle poslední víkend v květnu, kdy se tu koná hvězdicový pochod na Dyleň. se nachází vysílače televize Prima, Českého rozhlasu, ale zejména rádia Egrensis, kterému bývalý vojenský areál dnes patří.
Signálka a hraniční pásmo - 18,7 km
Rozcestí s bývalou signální stěnou. Signálka byla jen vlastní drátěný plot v hraničním pásmu. Pásmo byl několik kilometrů široký pás podél západní hranice. Tento pás sloužil k neprodyšnému uzavření hranic socialistických států, aby bránil útěkům obyvatelstva na západ. V nepřehledných místech hraničního pásma byly zbořeny celé vesnice, aby se snížil počet lidí, kteří v pásmu žili. Státní hranice byla neustále střežena pohraniční stráží a obehnána dvojitým plotem s nebezpečným vysokým napětím, na kterém zahynulo nejen spousta zvířat, ale také mnoho . Později byl nahrazen . Ve svobodném světě se pro hraniční pásmo vžilo označení železná opona. Ta rozdělovala v druhé polovině 20. století Evropu na dvě části. Vedla od Beringova moře přes Německo, po hranicích České republiky, Slovenska, Maďarska a Jugoslávie až k Černému moři a tvořila přísně střeženou hranici mezi Západem a Východem v délce kolem 7000 km.
Přes její nesporně negativní funkci nám po jejím pádu zbyly hodnoty, které naopak můžeme využít k věcem pozitivním. V důsledku 40ti leté nepřístupnosti tohoto území vznikl zelený pás člověkem nezasaženého území a také "signálka", cesta, která dříve sloužila pohraničníkům ke kontrole hranic. Ta je nyní hojně využívaná k cykloturistice. U nás začínala signálka na Trojmezí, kde napojovala na signálku východního, socialistického Německa (NDR) a pokračovala až na Moravu k Břeclavi a pak do Maďarska.
Nové Mohelno (Neumugl) - 21,8 km (rozc. s CT 2137)
A to už se blížíme na konec naší značené trasy. Z rozcestí je to už na dohled na Mohelenskou pláň, kde ještě krátce po válce stávala vesnice Nové Mohelno. Ta ležela na semé hranici s Bavorskem a měla svůj německý protějšek Altmugl - Staré Mohelno vzdálené severozápadně něco přes kilometr. Nové Mohelno bylo menší, asi o 300 let mladší a vzniklo někdy v polovině 17. století. Před 2. sv. válkou zde stávalo kolem 23 chalup a žilo zde něco přes sto německých obyvatel. V roce 1892 byla ve vsi postavena dokonce škola, kde vyučoval jen jeden učitel. Slavným rodákem ze vsi byl Anton Schneider, který se stal c.k. majorem rakouské armády a pak žil ve Vídni.
Ve vsi byly zajímavé dvě památky. Vedle školy stávala dřevěná a u domu čp.1 stával Wallerův kříž. Ten byl po revoluci nalezen roztříštěný na řadu částí a byly uloženy v minimuzeu na Manském dvoře u Dolního Žandova. V roce 2004 došlo z iniciativy z německé strany k obnovení Wallerova kříže. 30. října 2004 byl přivezen z bavorské strany nový pomník a postaven na původní místo. U něho vztyčena informační cedule se jmény posledních obyvatel obce. V roce 2005 byl pak pomník osazen železným křížem.
Nedaleko rozcestí, na pasece, která je již skoro zalesněná, vznikla v padesátých letech . Bydleli tu jak vojáci, tak i velitelé s rodinnými příslušníky. Při reorganizaci pohraniční stráže byla rota v 70. letech zrušena a zbourána. Dnes na místě bývalé roty najdeme lesáckou chatku a nedaleko ní udržovaný pramen.
