Délka trasy: 36 km
Náročnost trasy: Těžká
Povrch trasy: Převážně silnice III. třídy a místní komunikace
Doprava: Malá intenzita.
Cyklotrasa je vhodná pro: Turistická kola (trek, cross)
Sokolovké nádraží, kde naše trasa začíná, je důležité rozcestí několika cyklotras. Kromě 2044 jím prochází hlavně páteřní cyklotrasa Karlovarského kraje a to je cyklostezka Ohře s číslem trasy 6, která nás zavede do Královského Poříčí ke statku Bernard, nebo na opačnou stranu do pivovaru Zajíc do Kynšperku nad Ohří. Pak jsou to místní cyklotrasy č.2017, ta vede do centra města, kolem zámku a letního koupaliště Michal do Horního Slavkova ve Slavkovském lese, a dále to je trasa 2178, která vede do Kraslic v Krušných horách. Doporučujeme navštívit Staré náměstí (necelý kilometr po trase 2017), kde jsou restaurace a tedy možnost se najíst. Uvidíme zde také zajímavý barokní kostel sv. Jakuba Většího z roku 1681 a starou hornickou radnici z roku 1540, kde dnes sídlí Sokolovská uhelná.
První písemná zmínka o obci se nachází v listině krále Václava II. z roku 1391. Obyvatelé Svatavy se původně živili vorařstvím a pěstováním chmele a až v 18. století začali zdejší sedláci v okolí těžit uhlí, nejprve jako důležitou surovinu pro výroby kyseliny sýrové, později jako topivo. Prvním hornickým podnikatelem v obci byl J. D. Starck, který působil i v okolních obcích a ve Svatavě založil první dělnickou kolonii. V roce 1848 byla panská správa zrušena a Svatava se stala samosprávnou obcí. V té době byla obec důležitá svou polohou na silnici mezi Chebem, Karlovými Vary a Prahou. Tato poloha také znamenala, že zde již v roce 1751 vznikla poštovní stanice. V roce 1903 se Svatava stala městysem, ale nezískala městský znak. V roce 1943 byl ve Svatavě zřízen ženský koncentrační tábor, jako pobočka Ravensbrücku, kde bylo umístěno najednou i 2500 žen různých národností. Ty pracovaly v továrně na letecké přístroje. Koncentrační tábor byl osvobozen v květnu 1945. Svatava připojená v roce 1976 k Sokolovu se v roce 1990 stala opět samostatnou obcí.
Lomnice (Lanz) - 4,1 km První písemná zpráva pochází z roku 1339, kdy Lomnici získal od Nothaftů v léno Mikuláš Winkler. O sto let později získali obec Šlikové, kteří ji roku 1601 připojili k sokolovskému panství. Po prohrané bitvě na Bílé hoře bylo sokolovské panství Šlikům zkonfiskováno a prodáno Nosticům, kteří byli jeho držiteli až do zániku panské správy v polovině 19.století. Třicetiletá válka přinesla obyvatelstvu mnohé útrapy - například morovou epidemii v roce 1633. Památka obětí morové epidemie byla v roce 1681 uctěna postavením morového sloupu. Po zániku panské správy byla Lomnice v letech 1850 - 1875 součástí politické obce Svatava a po té se stala samostatnou obcí. Do poloviny 19.stol. převažovalo v obci zemědělství, obzvlášť pěstování chmele. Poté se začala rozvíjet těžba uhlí - od 20. do konce 60.let 20.stol. zde těží hlubinný důl Jiří. V obci uvidíme kostel svatého Jiljí, původně gotický, na počátku 17.stol. po požáru přestavěný. Na rozcestí u pošty můžeme vidět pozoruhodnou hornickou kolonii. Domy s mansardovou střechou postavené do podkovy s centrálním dvorem. Postavila je v roce 1921 Falknovská uhelná společnost pro své horníky z dolu Köstner (později Jiří) v době bytové nouze.
Týn (Thein) - 5,1 kmV 18. století bývalo v Týně 33 domů a stará tvrz, někdejší sídlo rytířů z Týna (ve znaku měli měšec), jejichž rod roku 1660 Jindřichem z Týna vymřel. Opevněná tvrz stávala u nynějšího domu č.17, kde jsou dodnes zachovalé valy vodního příkopu napájeného z Lomnického potoka. Neznámějším z rodu byl asi Kryštof (1452-1518), který sloužil Švamberkovi ve Štýrsku a stal se hejtmanem v Terstu a místodržícím v Kraňském vévodství (dnešní Slovinsko).
Od počátku 19. století dobývali sedláci v okolí železnou rudu, kterou sokolovská vrchnost vozila do železáren v Rotavě a Šindelové. V dole Erika se těžilo uhlí a dodnes se tento název používá pro pískovcový lom, kde se nachází třetihorní zkameněliny. Týn je dnes součástí obce Lomnice.
TIP: Pískovna Erika (odb. - km)Pískovna je v současnosti nejlépe odkrytým profilem starosedelského souvrství, které je nejstarší sedimentární částí Sokolovské pánve. Klastické uloženiny této jednotky vznikaly ve starších třetihorách v prostředí říčních toků a mělkých jezer. Celková mocnost souvrství na lokalitě je 22 m, z toho svrchních 12 m bylo předmětem těžby. Co do zastoupení převažují štěrky a písky, které jsou místy zpevněny křemenným nebo železitým tmelem na slepence a pískovce. Zvlášť působivé a unikátní jsou řezy agradačními valy podél říčních koryt, provázené erozí dříve uložených vrstev. Erika je mezinárodně známou lokalitou eocénní flóry (před 33-50 mil let) - rostlinné společenstvo starosedelského souvrství nese diagnostické znaky tzv. stálezelených pralesů subtropického pásma. V pískovně probíhala donedávna těžba a třídění štěrkopísků pro potřeby vodní rekultivace rozsáhlých uhelných lomů v Sokolovském revíru.
Velká podkušnohorská výsypka - 6,8 kmVýsypka se nachází na sever od Sokolova za dolem Jiří. Právě v rámci dobývání hnědého uhlí z dolu Jiří vznikla tato obrovská výsypka. Od roku 1960 do ní bylo uloženo přibližně 800 miliónů m3 nadložních zemin. Je 8,5 km dlouhá a až 2,5 km široká. Pata výsypky leží v 445 – 595 m a její dva vrcholy dosahují výšky 600 m. Pamětníci potvrdí, že kdysi dávno mohl řidič v autě v Jindřichovicích zařadit neutrál a na volnoběh dojet až do Lomnice (po původní silnici, která již neexistuje). Dnes leží mezi Dolními Nivy a Lomnicí umělý kopec. Podkrušnohorská výsypka patří mezi největší výsypky na území České republiky. Do roku 2003, sem bylo navezeno 92 691 000 m3 nadložních vrstev jílů a hornin z dolů a lomů, které jsou pod výsypkou skryty, i těch, které byly těženy v jejím okolí. Největší procento objemu však činí materiály z velkolomu Jiří, dále zde byly ukládány nadložní vrstvy zejména z lomů Lipnice a Družba.
Obec vznikla v 16. století rozdělením obce Nový Grün na Horní a Dolní. V německém označení Neugrün znamená v českém jazyce „ lada – niva“. Odtud nynější úřední název. V místech, kde nyní stojí domy číslo 1 a 2 prý ve starších dobách stávalo rytířské sídlo. Později obec vlastnil Kryštof, hraběte Šlik. V dřívějších dobách se tu na mnohých místech dolovalo. Za Bartelovým mlýnem se nalézá podnes opuštěná štola. Naleziště byla však chudá a nevýnosná. Daleko větší užitek dávaly hliněné náplavy v prostoru mezi silnicí a nedalekým lesem.
V současnosti má obec cca 300 obyvatel. V obci se nachází 3 kapličky, na kterých se postupně opravují. V roce 2006 byl do pseudorománské kapličky v Horních Nivách za podpory sponzorů zakoupen zvon. V obci se nachází architektonické památky a to zejména pseudorománská kaplička z přelomu 19. a 20. století s oltářním obrazem Svaté rodiny a původní hrázděné domy, kterých je v obci několik.
Jindřichovice (Heinrichsgrün) - 15,6 kmPrvní písemná zmínka o obci na staré zemské obchodní cestě pochází už z roku 1273. Tehdy obec patřila k panství kláštera v Teplé. V roce 1340 koupil osadu Petr Plik, majitel Nejdku. Již tehdy pracovalo v okolí několik cínových dolů. Další rozvoj obce je spjatý s rody Šliků a Nosticů. Středověk přál rozvoji těžby cínu, stříbra, olova a železa, rozvinutá byla ale i řemesla - puškařství, jehlářství, krajkářství. Po bitvě na Bílé hoře přestavují Nosticové jindřichovickou tvrz na zámek, ve kterém dnes sídlí okresní archiv. Necelý 1 km nad obcí bylo vybudováno mauzoleum pro ostatky 7100 válečných zajatců z 1. světové války. K mauzoleu vede odbočka cyklotrasy z centra obce. Kromě zámku, vévodí dnešní obci také kostel sv. Martina (gotická stavba ze 14. století). Za zmínku stojí ještě barokní socha sv. Jana Nepomuckého umístěná na návsi.
Po roce 1520 si Šlikové zvolili Jindřichovice za své sídlo a postavili si zde nový zámek. Ten byl v r.1672 již sešlý a na jeho místě zřízen nový v podobě, jakou vidíme dnes. Pro množství rodinných příslušníků šlikovského rodu již nedostačoval, proto prvorozený syn hraběte Viktorína Mikuláš sídlil v Krásné Lípě. Hrabata Nosticové navštěvovali Jindřichovice jen v době lovu a zdržovali se většinou se svými rodinami v létě v Sokolově. Později, roku 1769, zvolili místem odpočinku lovecký zámeček Favorit. Zámek v Jindřichovicích obklopovaly poplužní dvory. Nádvoří bylo kolem roku 1835 uzavřeno zámeckým pivovarem. s rozsáhlými pivními sklepy. V přední budově byla dříve kaple, dnes je tu vížka bez zvonu, s sloužili se tu sloužily bohoslužby. V letech 1836-40 byl zámek renovován pod vedením pražského architekta Filause. . Po válce se rodina Nosticů na zámku usídlila trvale. Kanceláře, dříve umístěné v zámku, přestěhovány do panského domu č.p.156 a úřad sám do zámku v Sokolově. Pro veřejnost je zámek uzavřen, je zde okresní archív.
Za vlády Nosticů byl v nedaleké oboře vystaven lovecký zámeček Favorit vybudovaný hrabětem Františkem Antonínem Nosticem. Nosticovský zámeček byl postaven v roce 1770 (přestavěn po r. 1900) uprostřed obory nad romantickým údolím Skřiváň. Nostic jej dal vybudovat pro svoji manželku Marii Alžbětu. Brzy byl velmi oblíbeným místem a stal se hlavním sídlem panství. Původně se zámeček jmenoval "Mes idées" (mé myšlenky). V původní rokokové podobě vydržel do roku 1898, kdy ho dal Jan Nostic zbořit a na jeho místě postavit dnešní novoklasicistní objekt, který se stal letním sídlem Nosticů. Bývalá obora měla rozlohu 360 ha. Zámek navštívilo mnoho významných lidí, například zde slavil své 43. narozeniny J. W. Goethe, pobýval zde přírodovědec Jan Evangelista Purkyně jako vychovatel nosticzových dětí, zámeček navštívil také španělský král Alfons XIII., císařovna Sissi nebo generál Patton. Také zde býval hostem J. Dobrovský, který zde byl při účasti na honu roku 1781 postřelen. V letech 1898 - 1907 probíhá velká rekonstrukce zámku Favorit. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století sloužil zámeček jako školní a rekreační středisko Inženýrským a průmyslovým stavbám. Dnes má nového soukromého majitele. Ervín hrabě Nostic nechal v roce 1904-1906 postavit u loveckého zámečku se sochou sv. Huberta v novobarokním slohu v areálu je barokní dřevěná socha Sv. Huberta, na cestě k zámečku je chráněná alej 84 modřínů. V roce 1912 nechal na konci aleje postavit Erwein Nostitz křížek na památku své zemřelé matky. Na křížku je uvedeno: Nezapomenutelné matce Sita hr. Nostitz – Rieneck, rozená hr. Thun Hohenstein narozená 11. listopadu 1837 zemřela 23. ledna 1908, její vděčný syn Erwein hr. Nostitz Rieneck, 1912.
K modřínové aleji a křížku hraběnky se nejlépe dostaneme z následujícího rozcestí v Šindelové z rozcestí U Rybníka.
Šindelová U Rybníka (Teichhäuser) - 19,8 km (odb. ke křížku hraběnky)
První záznamy o obci Šindelová pochází z roku 1480, kdy se v oblasti Krásná Lípa postavila strážní tvrz tzv. "Hradiště", která měla hlídat cínovou cestu Přebuz - Jindřichovice. Kolem roku 1512 se pod tvrzí usadilo 6 rodin. V roce 1520 se již hovoří o osadě Hradiště u Krásné Lípy a v roce 1527 oficiálně připadá Krásná Lípa Jindřichovickým Šlikům.
K Šindelové patřila řada osad a samot. Jednou z nich byla i osada Teichhäuser, Bylo to pár chalup u rybníka, které jsou dnes také známy pod názvem Na Tajchu, a rybník se jmenuje Tajch. Ten dnes slouží pro rybaření a povolenky je možné si koupit na obecním úřadě. Bývalo tu i oblíbené koupaliště a nedaleká restaurace měla venkovní posezení na pontonu nad rybníkem. Při opravě rybníka a hráze v roce 2017 byl však starý ponton zrušen a byl přesunut na jiné místo. Obec zde provozuje kemp (květen-září). Koupaní je povoleno na vlastní nebezpečí.
Ervín hrabě Nostic nechal v roce 1904-1906 postavit u loveckého zámečku dřevěnou kapli se sochou sv. Huberta v novobarokním slohu v areálu je barokní dřevěná socha Sv. Huberta, na cestě k zámečku je chráněná alej 84 modřínů. V roce 1912 nechal na konci aleje postavit Erwein Nostitz. Na křížku je uvedeno: Nezapomenutelné matce Sita hr. Nostitz – Rieneck, rozená hr. Thun Hohenstein narozená 11. listopadu 1837 zemřela 23. ledna 1908, její vděčný syn Erwein hr. Nostitz Rieneck, 1912. K modřínové aleji a křížku hraběnky se nejlépe dostaneme z následujícího rozcestí v Šindelové z rozcestí U Rybníka.
Od roku 1680 získal oblast Kraslic a Jindřichovic císařský generál Otto Nosticz. A tento rod zde zůstává až do roku 1945. V roce 1561 vznikají v osadě Šindelové 3 hamry a 1 tavírna. Celá oblast, tedy i Šindelová, byla v této době luteránského vyznání. Po roce 1606 byl v obci postaven jeden mlýn na potoce "Rotava". V roce 1650 se zde rozvíjí sklářství. Rod Zignerů a Schugů z Ptačí navrhli a zdokonalili barvení skla. Po roce 1700 se jsou v obci zastoupena skoro všechna tehdy známá řemesla: od kácení stromů až po zpracování dřevovýrobků i s proslulou šindelárnou na výrobu šindelů. V roce 1735 došlo k dalšímu rozšíření železářství, přibyli další dvě tavírny a 6 hamrů. Objevuje se paličkování a krajkářství. Roku 1769 Ervín Nosticz zakládá Lovecký zámek Favorit. Roku 1850 čítá obec již přes deset osad - Krásná Lípa, Ptačí, Milíře, Šindelová, Dolní Obora, Anýžovy, Stálerovy a Güntnerovy domky, Horní Obora, Břidlová, Mlýnské Chalupy a dalších několik samot. V roce 1850 se počet mlýnů rozšiřuje o tři další. V Mlýnských Chalupách se začínají vyrábět knoflíky. V Milířích se v roce 1855 začínají pálit milíře, v roce 1875 se objevila výroba sýrů v Kolínku. V roce 1880 se počet škol zvýšil na 4.V těchto letech je považována Javořina jako nejvýchodnější osada. Po vzniku první české republiky v roce 1918 se ve školách začal vyučovat též český jazyk. K roku 1938 je v obci připomínáno 3 848 obyvatel. Po roce 1938 je založena NSDAP. V roce 1942 zde byla zřízena pobočka ženského koncentračního tábora Svatava pro 75 žen.
V centru obci najdeme technickou památku historické vysoké pece a již poměrně známou meteorogická stanici pana Kovaříka (do domluvě možnost návštěvy - 602 280 103)
TIP: Železná huť (technická památka) odb.- 0,9 kmNecelý kilometr z rozcestí do centra obce se nachází historická vysoké pec. V roce 1836 se začala stavět největší železárna v kraji. Po dokončení zde stála vysoká pec, 3 velké hamry, pocínovna, slévárna, válcovna a jadrárna. K pohonu sloužila 3 mlýnská kola a druhý největší parní stroj v Rakousku-Uhersku. Zde bylo využito dvou světových patentů: pocínování, později pozinkování a kontinuálního rytí. Objevilo se též první zpracování strusky na tvárnice. Velká krize roku 1933 se projevila nepokoji a stávkami, které zasáhly i zdejší železárny. Ty, na základě těchto skutečností, změnily částečně svou výrobu. Začátkem války a zabráním Sudet v září 1938 přispělo k tomu, že zdejší podniky přešly na zbrojní výrobu. V poválečných letech došlo k postupnému osídlování obce. Došlo též k demontáži části areálu válcoven, stroje byly odvezeny na Slovensko.
Krásná Lípa (u Šindelové) - 21,2 kmJiž na počátku 16. století jsou v Krásné Lípě uváděny sklárny a hamry, které platily desátky jindřichovické faře. Od roku 1435 drželi Krásnou Lípu spolu s Jindřichovicemi Šlikové. Roku 1591 zdědil Krásnou Lípu Mikuláš Globner z Globenu (Hlavno), když se oženil s hraběnkou Šlikovou. Roku 1628 získává obec Otto Nostic. Ten ji připojil k jindřichovickému panství. Otto Nostic zemřel roku 1630 bezdětný a ves zdědil jeho synovec Johann Hartwig. Ten propůjčil vsi 16. srpna 1673 práva městečka, což potvrdil císař Leopold. Roku 1687 dostala Krásná Lípa od Nosticů tržní právo a stala se městysem. Počátkem 18. století přichází na faru v Krásné Lípě Josef Ignác z Majernu, pozdější arcibiskup pražský, který roku 1731 přinesl do oblasti poprvé v Rakousku-Uhersku brambory. Krásná Lípa se do první třetiny 18. století značně rozšířila, ale zástavba byla dosti chaotická a tak zaniklo přirozené historické centrum. Po skončení druhé světové války nejprve došlo k odsunu německého obyvatelstva, ale Krásnou Lípu se však nepodařilo dosídlit a tak byly téměř tři čtvrtiny domů zbořeny. Zachovalo se jen ulicové náměstí s kostelem. Dřevěné roubené a hrázděné stavby byly postupně nahrazovány zděnými objekty.
Na okraji Krásné Lípy bylo dne 6. června 1945 popraveno oddílem revoluční gardy deset nevinných Němců. Mezi nimi byli i starostové Šindelové a Milířů. Tuto událost připomíná malý pomníček, který na místě popravy nechala v roce 1992 postavit Theresa Seidelová, dcera jednoho z popravených mužů.
Přebuz (Frühbuss) - 26,1 km (rozc. s 2003, 2227, 2229)První písemné zmínky pochází z roku 1553, kdy Viktorin Šlik udělil obci práva města, ale již ve 13. století se v okolí dolovalo a rýžovalo stříbro. Později se zde doloval cín a pozůstatky po dolování je možné nalézt ještě dnes. Slavná je i tradice paličkování krajek. Ve městě stojí kostel sv. Bartoloměje, v pozdně barokním provedení. V kostele najdeme obraz města po požáru z roku 1869. Kostel má krásně zdobený zvon z roku 1565, zhotovený ze zvonoviny, k jejíž výrobě byl použit cín ze zdejšího dolu.
Dnes ve městě žije 68 obyvatel (k r.2018) a je tak nejmenším městem v ČR. Menší počet obyvatel má ještě město Rabštejn nad Střelou (25 obyvatel), to je ale součástí města Manětína. Děti z Přebuzi dojíždí do školy v Rotavě, lékař do města dojíždí 1x za 14 dnů. Za prací dojíždí přebuzští do okolních obcí - Rotavy, Kraslic a Nejdku.
Dnes je město Přebuz známé především jako rekreační středisko, neboť obec a její okolí bylo vyhlášeno "Přírodním parkem". V roce 1978 byla vyhlášena jako "Klidová obec Přebuz", v roce 1992 byl název změněn na "Přírodní park Přebuz".
Na obrázku vidíme dům č. 46, což je jeden z nejstarších objektů v západní části Krušnohoří. Venkovský dům býval zájezdním hostincem, zřejmě z období pozdního baroka, z poloviny 18. století. Takřka unikátně se dochovaly historické konstrukce objektu včetně výplňových prvků. V současné době je dům v rekonstrukci.
V Přebuzi se dolovalo už od 16. století, ale písemné zprávy z té doby se nedochovaly. Usuzuje se tak z toho, že v letech 1698 - 1760 tam bylo v provozu 16-20 stoupoven a že se jejich počet stále zmenšoval, takže na sklonku 18. století jich bylo už jen sedm. Podle několika účetních písemností z r. 1781 bylo od tohoto roku za 29 let vytaveno 2056 vídeňských centů (11.2 q) cínu. Úpadek těchto důlních děl, provozovanými chudými nákladníky, nevězel pouze v nedostatku dobyvatelných ložisek, ale spíše v tom, že s přibývající hloubkou šachet se zvýšily náklady na čerpání vody a na jejich výdřevu, čímž byl znemožněn aktivní provoz těchto dolů. Kromě toho z každého centu vyrobeného cínu musel být odveden vrchnosti poplatek (horní regál). Vrchnost však dolování nepodporovala tak, aby zabránila jeho zániku. Proto od roku 1810, tamní dolování skomírá a veškeré důlní podnikání vázne pro chudobu obyvatel. Asi nejstarším důlním dílem v Přebuzi byla štola, která probíhá pod obecními pozemky ve východní části revíru. Po dobývkách zůstaly na povrchu už jen nerovnosti. Nějaké památky můžeme vidět po bývalých dolech Ritter (na obrázku) a Frühbuss západně od obce.
V Rolavě se cínovec dobýval od roku 1556 - 1560 nepřetržitě až do začátku 19. století. Tehdejší důlní práce musely být dost rozsáhlé, protože pásma odvalů a hald se vyskytují na ploše větší než 2877 m2. Je tam známo přes 60 cínovcových žil. Život na bažinatých loukách a ve vysoké nadmořské výšce asi nebyl nikdy jednoduchý, přesto zdejší lidé byli určitě spokojení a přežili zde mnohé útrapy. Co však nemohli stejně jako podobné obce v Krušnohoří ovlivnit, byl odsun německého obyvatelstva po 2. světové válce. Zatímco ještě v roce 1930 zde žilo přes tisíc obyvatel, v roce 1950 už jen 16. Na obrázku je hostinec "Am Ring", který stával v centru obce. Německý název obce Sauersack (kyselá kapsa) byl sice ještě v roce 1947 přeměněn na "Rolava" podle protékající říčky, ale ne na dlouho. Vzhledem k tomu, že se obec nacházela asi dva kilometry od česko-německých hranic, nebyl zájem na její vzkříšení a znovuosídlení. Místo toho byla v roce 1951 začleněna do pohraničního pásma. Což znamenalo její likvidaci. Z kdysi velké vesnice zůstalo do dnešních dob u říčky Rolavy pouze pět domů, které slouží k rekreačním účelům.
Přijíždíme na rozcestí "Vřesoviště". Jsme nyní na hranici národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště a zde odbočíme vpravo k hranici do Saska. Již od Přebuze jsme si mohli všimnout, že po levé straně silnice se táhne rozsáhlá planina porostlá vřesem. Jedná se o přírodní památku Přebuzské vřesoviště. Na území o rozloze 90 ha se nachází komplex polopřirozených vřesovištních a rašeliništních biotopů vzniklých po těžbě rašeliny. Vyskytují se zde vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů. Ještě v první polovině minulého století se tu , sušila a používala jako palivo. V současnosti (od roku 1992) je vřesoviště památkově chráněno.
Přehrada Carsfeld - 35,6 km
Odbočíme vpravo a po chvíli se dostáváme do nitra NPR Rolavská vrchoviště. Proto z cesty nikam neodbočujeme, ani to není povoleno. Po pár kilometrech přijíždíme již k saské hranici. Před válkou tady byl hraniční a na samé hranici stával kiosek, kde si pocestní mohli odpočinout a občerstvit se, byl tady totiž čilý přeshraniční ruch. Dál pokračujeme již po saských turistických cestách, které nás navedou k přehradě Carlsfeld.
7. srpna 1908 postihla město Carlsfeld největší povodeň v její historii. Po vytrvalém, třídenním dešti se klidný potok Wilzschbach proměnil v dravou řeku, která poškodila několik domů. Pro budoucí regulaci zásobování vodou a ochranu před povodněmi byla schválena nad městem stavba přehrady v místě osady Weiterwiese. Carlsfeldská přehradní hráz byla postavena v letech 1926-1929. Osm domů ve Weiterswiese muselo být zbořeno. V současnosti je přehrada Carlsfeld nejvýše položená vodní nádrž v Sasku (koruna hráze je v nadmořské výšce 901 m n. m., stálý objem nádrže je 0,3 km3). Kolem přehrady vede turistická cesta, takže můžeme celou přehradu na kole objet a pak se vrátit zpět do Čech.
Od roku 2012 se stalo celé území od silnice až k hranici součástí nové národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. Také se této oblasti říká Krušnohorské plató. Došlo vlastně k podstatnému rozšíření a propojení dřívějších rezervací Velké jeřábí jezero a Velký močál.Vrchoviště jsou poslední svědci doby ledové, kdy do hor zasahovaly ledovce. Rozkládají se v mělkých pánvích na nepropustných jílech a napájejí je téměř výhradně dešťové a sněhové srážky. Při jarním tání a vydatných deštích pohltí značné množství vody, které následně v suchém období pomalu vydávají. Horská rašeliniště vytvářejí i zvláštní mikroklima. Všudypřítomná voda ochlazuje okolí až o několik stupňů. V suchém letním období se naopak povrch prohřeje a je mnohem teplejší než okolní stinné porosty. Stavební jednotkou vrchoviště jsou mechorosty, rašeliníky. Mají úžasnou schopnost jímat vodu - nasají dvacetkrát větší množství vody, než váží jejich suchá stélka. Rašeliník trochu připomíná korálový útes. Jen tenká povrchová vrstva je živá, pod ní se hromadí odumírající a odumřelé části, sahající často až do hloubky několika metrů. Zde se za nepřístupu vzduchu složitými chemickými pochody vytváří rašelina. Člověk zde bezděky cítí nebezpečí. Půda se mu houpá pod nohama, boří se, místy prokukují menší či větší jezírka tmavé vody. Tato voda je měkká, kyselá a hnědě zabarvená vyluhovaným humusem. Horská vrchoviště jsou cenné památky přírody, vytvářející se po tisíciletí a žijící vlastním specifickým životem.
Videa:
YT - důlní závod Sauersack
YT - Důl Sauersack na konci světa
Stream - Tajná továrna v Krušných horách
Stream - Přebuz a Rolava na běžkách
Weby:
Mezihorská - kaple Panny Marie Lurdské
Zámeček Favorit - Turistik, Wikipedie,
Krásná Lípa - kaple sv. Josefa
Ptačí - zaniklá osada
Mlýnské Chalupy - zaniklá osada
Přebuz - kostel sv. Bartoloměje
Přebuz - Ritterův důl (Frischglück)
Přebuz - důlní díla
Přebuz - důl Frühbuss - šachta Otto
Rolava - zaniklá obec
Rolava - důlní závod Sauersack
Datum aktualizace