Délka trasy:20 km (s odbočkami až 30 km)
Náročnost trasy: Střední
Celkové stoupání: 384 m
Povrch trasy: Zpevněné vozové cesty (70%) a zbytek silnice III.třídy
Doprava: Vozové cesty bez provozu, na silnicích III.tř. jen malý provoz.
Cyklotrasa je vhodná pro: turistická nebo horská kola
Průjezdní místa (PM):
Krásňany (Landschulz) - 0 km
Hranice (Rossbach in Böhmen) - 1,6 km (rozc. CT 2057)
Historie Hranic začíná na přelomu 12. a 13. století. Původní název „Rossbach“, což v překladu znamená „Koňský potok“, vznikl podle názvu potoka protékajícího obcí. Zde první obyvatelé obce napájeli své koně, a tak se pijící kůň dostal i do znaku města. Od 14. století, kdy obec koupil Heinrich Zedtwitz, šlechtický rod Zedtwitzů plných 400 let rozhodoval o osudu Hranic. Roku 1882 byly Hranice povýšeny na městys a kolem roku 1900 dosáhla prosperita Hranic vrcholu. V letech 1900 - 1914 bylo v Hranicích postaveno 9 továren. Hranice měly tehdy 462 domů a 4039 obyvatel! Dnes, i s okolními obcemi, mají Hranice něco přes 2000 obyvatel. Když se roku 1885 uvedla do provozu trať z Aše do Hranic, bývalo nádraží v Hranicích 400m jižněji než dnes. V roce 1904 došlo k dohodě se saskými dráhami a začala výstavba železniční tratě Hranice v Čechách – Adorf o délce 10 kilometrů. Při této příležitosti bylo zrušeno staré nádraží v Hranicích a bylo postaveno nové, v dnešní poloze. 18. září 1906 vyjel první vlak z Hranic do Adorfu a provozovatelem byly Rakouské místní dráhy. Na konci 2.sv. války byl zničen most u Adorfu a doprava na trati již nebyla obnovena. byly odstraněny a zůstalo jen traťové těleso, které by se dalo využít na vybudování krásné cyklostezky. Kolem roku 1990 se objevily hlasy místních obyvatel o obnovu trati - Adorf, zatím ale zůstaly nevyslyšeny.
Vedle v Hranicích stojí jeden z největších památníků 1. sv. války v Karlovarském kraji, odhalený v roce 1928. Na stránkách Rudolfa Matějoviče si můžete prohlédnout zajímavé historické obrázky z Hranic a též obrázky z r. 2005.
Trojmezí, obec (Gottmansgrün) - 4,2 kmObec leží na úplném konci Ašského výběžku. Je to v podstatě už jen samota, pár domků a opuštěná kasárna pohraniční stráže. Asi 500m cestou na sever stávala škola se zahrádkou, kde se nacházel válečný pomník padlým v prusko-rakouské válce v roce 1866 (ten vpravo). Později byl postaven i druhý pomníček padlých v 1. světové válce (z r.1920). Na rozdíl od školy, pomníky tu stojí dodnes. Přesněji řečeno stávaly, protože jeden z nich stačili již vandalové na přelomu let 2006/07 . Trojmezí je zřejmě nejstarší osada z regionu, která do roku 1947 nesla jméno Gottmansgrün. Základem této obce však byl Kaiserhammer. Kaiserův hamr se nacházel necelý kilometr před hraničním přechodem. Před 100 léty žilo v Trojmezí ve 141 usedlostech ještě 942 obyvatel. Na konci 20. století bylo v Trojmezí napočítáno jen 6 obydlených domů a 31 obyvatel. Mezi 12 chalupami je jeden domek, který zastupuje nejrozšířenější typ trojmezského domku. Dům čp. 2 patří mezi nejstarší a je s hrázděným štítem. Dochovala se i budova hojně navštěvovaného hostince Ziegenrück - Kozí hřbet, jež se jmenoval podle názvu toho místa.
Signálka a hraniční pásmo - 5,5 kmRozcestí s bývalou signální stěnou. Signálka byla jen vlastní drátěný plot v hraničním pásmu. Pásmo bylo několik kilometrů široký pás podél západní hranice, který sloužil k neprodyšnému uzavření hranic socialistických států, aby bránil útěkům obyvatelstva na západ. V nepřehledných místech hraničního pásma byly zbořeny celé vesnice, aby se snížil počet lidí, kteří v pásmu žili. Státní hranice byla neustále střežena vojáky a obehnána dvojitým plotem s nebezpečným vysokým napětím, na kterém zahynulo nejen spousta zvířat, ale také mnoho . Později byl nahrazen jednoduchým signalizačním plotem. Ve svobodném světě se pro hraniční pásmo vžilo označení železná opona. Ta rozdělovala v druhé polovině 20. století Evropu na dvě části a vedla od .
Přes její nesporně negativní funkci nám po jejím pádu zbyly hodnoty, které naopak můžeme využít k věcem pozitivním. V důsledku 40-leté nepřístupnosti tohoto území vznikl zelený pás - unikátní přírodní biotop, člověkem nezasaženého území a také "signálka", cesta, která dříve sloužila pohraničníkům ke kontrole hranic, je nyní hojně využívaná k cykloturistice. U nás začínala signálka asi 2 km severně od tohoto místa, kde napojovala na signálku východního, socialistického Německa (DDR) a pokračovala až na Moravu k Břeclavi a pak do Maďarska. Po válce až do roku 1965 bývala také signálka i kolem hranic s východním Německem. V roce 2001 podél signálky vyznačilo občanské sdružení Oživení - Bohemian Greenways dálkovou cyklotrasu - Iron Curtain Greenway. V terénu je trasa ICG vyznačená červenou pásovou značkou pro horská kola.
V poslední době se trase věnuje eurokomisař Michael Crammer a chtěl by jí vyznačit jako další z evropských cyklotras, kterých je v současnosti 12 a tato by měla být číslo 13. Označuje jí jako trasu ICT - Iron Curtain Trail. Trasa by měla vést podél celé bývalé železné opony, střídavě po východní a po západní straně hranice.
U Lenka - (odb. z trasy 1 km)
po značce ICG nebo po pěší červené značce na hraniční přechod. Pojmenování tohoto místa je podle Lenkovo kovárny, která nedaleko stávala do poloviny minulého století.
Trojstátí, hr.přechod (Dreiländereck) - (odb. z trasy 3 km)
Zemské trojmezí Čech, Bavorska a Saska, na přechodnou dobu též ČSSR-NSR-NDR. Po cestě k přechodu narazíme postupně na zbytky budov z Horního mlýna (Obere Mühle) a pak v zatáčce na zbytky Kaiserova hamru z r. 1555 se zbytky důlních děl a složištěm strusky. Zbytky budov nejblíže k hraničnímu přechodu jsou pozůstatkem (Untere Mühle). Nedaleko Dolního mlýna hned vedle cesty je . Kaiserhammer, tak se to tu dříve jmenovalo, byla nejdříve kovárna, pak mlýn s pilou. V areálu mlýna býval i oblíbený hostinec U Jakuba, často navštěvovaný turisty, kteří na trojmezí zavítali. Po 2. světové válce objekty zanikly, protože místo bylo nepřístupně uzavřeno hluboko v hraničním pásmu a dnes jsou patrny jen základy domů a náhony vody k mlýnům.
Přímo u trojmezského bodu na potoce Rokytnice (Regnitz) je dnes v místě přechodu hranice postavená nová lávka. Jsou tu vedle sebe tři hraniční kameny. Na našem území je to styčný a dva vyšší . První označuje území Saska a je označen D/S (Deutschland - Sachsen), dříve K/Sachsen/1 a druhý na území Bavorska s označením D/B (Deutschland - Bayern), dříve K/Bayern/1. Na obou kamenech je rok 1844 a šipka označující přesnou hranici uprostřed potoka, kde by měly oba kameny správně stát. Za hranicí, na bavorské straně můžeme vidět udržovaný .
Na České straně je ve stráni jakýsi vstup do podzemí, uzavřený kovovými dveřmi. Kolem dveří je vyzdění z kamenů a je tam zazděn také malý z Dolního mlýna.
Přeshraniční turistický přechod Trojmezí (Kaiserův Mlýn) – Dreiländereck byl v samotném cípu trojmezí po 50ti letech znovu otevřen v r. 2006. Je určen pro pěší, cyklisty a lyžaře. Provozní doba je od 1.dubna do 30.září v čase 6 – 22 hodin a od 1.října do 31.března v čase 8 –18 hodin. Vede sem červená značka pěší a červená cyklo Iron Curtain Greenway.
V roce 2011 byl k Trojstátí vybudované naučná stezka.
Pastviny rozc. - 8,7 km (spojka na trasu 2057, 500m)Je zde odbočka do Pastvin na trasu 2057. Směrem k rozcestí Nad Peklem v místě, kde cesta překračuje Lužní potok, je hranice národní přírodní památky Bystřina a Lužní potok. Hranice chráněného území je zde označena cedulí se základními informacemi. Přírodní památka pokrývá území kolem obou potoků a ochraňují se tu vzácné druhy rostlin a živočichů žijících v potocích na mokřadních nivách, především perlorodku říční a hnědásek chrastavcový.
Nad Peklem - 10,6 km (rozc. CT 2058 / 2059)Rozcestí s cyklotrasou 2059, která zde začíná a pokračuje přes Krásnou a Podhradí na hraniční přechod Doubrava-Bad Elster.
Újezd (Mähring) - 13,4 kmVesnice Újezd stávala na Újezdském potoce. Byla to ta nejzápadnější obec naší republiky. První písemná zpráva o Újezdu pochází z roku 1331, kdy byl Újezd součástí majetku Neubergů. Neubergové měli v obci srubovou tvrz. Obranná stavba sloužila ke správě a ochraně majetku Neubergů. Veškeré jejich majetky pak přešly kolem roku 1400 do rukou rodu Zedtwitzů. Obec s jedním mlýnem byla čistě zemědělská, zabývala se chovem dobytka a těžbou dřeva. Většina domů odpovídala ašskému typu venkovského domu. Stavení několika statků, mlýna a hostince měla bedněná hrázděná patra. Na přelomu 18. a 19. století se zavedlo v Újezdě školní vyučování v . Na konci 19. století žilo v Újezdě 282 obyvatel a stálo zde 45 domů. Odsunem původních obyvatel se vesnice vylidnila a nebyla již osídlena. Domy byly při vzniku hraničního pásma odstraněny. Při sčítání lidu v roce 1970 již obec úředně neexistovala. Před rokem 1970 ašský státní statek ustájil v Újezdě dobytek. Nově postavená hala v sobě skrývala i úkryt pro kulomet. Po roce 1990 byla hala již stržena a dnes je prostor vsi bez zástavby.
Do dnešní doby se zachoval z bývalé obce jen a pobořený památník sedmnácti padlým občanům Újezdu v 1.sv.válce. Pomník byl nalezen pracovníky muzea v Aši zborcený a zarostlý náletem na původním místě. Byl opraven a na . Najdeme ho v údolí Újezdského potoka asi 200 m od cesty směrem k hranici. Od pomníku vede k hranici pěšina, která nás asi po 1,5 km dovede k potoku, který v těchto místech tvoří hranici s Německem.
V roce 2008 zde byl postaven na starých základech nový dřevěný most, nazvaný . Dříve přes něj vedla cesta spojující český Újezd (tehdy Mähring) s německým Rehau. U můstku stávala skvostná rodiny Ritterů a asi 100 m proti proudu býval od roku 1835 , jehož posledními majiteli (do r. 1946) byli Korndörferovi. Obě stavení byla v roce 1953 srovnána se zemí. Asi kilometr severozápadně od Mostu Evropy je nejzápadnější bod našeho území 50°15'8.64"N, 12°5'26.13"E, je označen hraničním kamenem č.9, byla k němu vydaná turistická známka č.1661, ale nevede k němu žádná cesta. Škoda, mohlo by to být zajímavé turistické místo, jako je třeba nejvýchodnější místo Česka.
Audio ČR - Újezd
Pod rotou - 14,2 km (rozc. k PS rotě Újezd) Po pravé straně cesty na louce se nacházela ves Dolina. Byla to samota se třemi dvory, německy Tiefenreuth a zanikla hned po válce. Dnes je tu vidět jen křížení lesní cesty a okolí nese název po bývalé vsi. Po vybudování železné opony se v okolí nacházelo kromě drátěného zátarasu také několik podzemních bunkrů s pancéřovými střílnami. Pokud obočíte vlevo, projedete kolem dvoupodlažní budovy vodárny města Aše z roku 1903 a dostanete se asi po 1 km k opuštěnému areálu Újezd a pak do vsi Štítary.
Nedaleko na státní hranici stojí historický hraniční kámen 10/7 s letopočetem 1740.
Nové Domky (Neuhausen), rozc. - 17,9 km (odb. z trasy 1,5 km)
Přeshraniční přechod byl otevřený 1.5.2004 v den našeho vstupu do EU. Na počest této události byl na státní hranici odhalen pomník Znovushledání -Wiederfindung s deskou a se jmény tehdejších starostů okolních obcí.
Nyní je to nejkratší spojení mezi Aší a Rehau. Když odbočíme z trasy na jih po signálce a po 1 km vpravo k hranici, můžeme po chvilce hledání najít jednak (poškozený asi střelbou z války, ale spíš z doby střežení "pevné hráze socializmu") a jednak místo nazývané , kudy 1.9.1915 utíkal pozdější čs. prezident Beneš do emigrace. Palouček se ale lépe hledá z německé strany. Pokud v Nových Domkách přejedete hranici a vydáte se vlevo po cestě podél hranice dojedete k rybníčku nedaleko hájovny. U rybníčku je Palouček přes silnici schovaný mezi stromy u hraničního patníku 17/15.
Aš, předměstí - 18,9 kmVlaková zastávka Aš předměstí, dříve Bahnhof Asch Hofer Strasse, na trati č.148 Aš-Hranice leží na hranicích katastrů Aše a obcí Krásné.
Aš, Goethovo nám. - 19,5 km (rozc. s CT 2057)Na místě dřevěného kostela sv. Ludvíka řádu německých rytířů vyrostl v roce 1622 evangelický kostel Nejsvětější Trojice a přestavěn byl v roce 1749 ve stylu saského baroka. Kostel byl opravdu monumentální a zřejmě to byl největší evangelický kostel v Čechách. Loď, s kapacitou 2500 osob, měla tři dřevěná patra a panské lože Zedtwitzů. Na třetím patře byly umístěny největší elektrické varhany v západních Čechách s 4318 píšťalami. Varhany, největší v západních Čechách, věnovala kostelu v roce 1911 rodina továrníka Geipela a patřily k nejcennějším částem zařízení. K poslední opravě se přistoupilo na konci 50. let minulého století. Oprava ještě nebyla dokončena a kostel v roce 1960 vyhořel. Trosky kostela čekaly 17 let na opravu. Opravy se však kostel nedočkal a zbytky zdí byly odstraněny a kostelní věž zde stála až do roku 1987. Jedna z nejhodnotnějších památek staré Aše nenávratně zmizela z panorámy města. Zůstala jen socha z roku 1883. Je to největší známá socha tohoto německého učence. Od podzimu roku 2006 však socha z podstavce asi na rok zmizela. Spadl na ní jeden z dubů stojících u sochy a značně ji poškodil. Ze zařízení vyhořelého kostela se zachránila socha trpícího Krista z počátku 16. století, která v době požáru byla v restaurátorském ateliéru. V r. 2004 bylo místo upraveno na památník. Při úpravě místa byl nalezen náhrobek z roku 1740, který je teď vystaven na podstavci při vstupu k památníku.
Aš (Asch) - 20 km (rozc. s CT 2057 a 2060)Ašské kopcovité území s neprostupným bažinatým hvozdem zůstalo dlouho neobydleno. Až od 11. století bylo Ašsko postupně osídlováno německými kolonisty. Jako první se na Ašsku usadil rod štaufských pánů z Neubergu kolem 12.století. Roku 1394 přešlo Ašško do držení rodu Zedtwitzů. Ašsko se stalo autonomním mikroregionem a dlouho odolávalo snahám o začlenění k Chebsku a zůstávalo nezávislým říšským panstvím. Po sloučení Chebska s Českým královstvím bylo Ašsko pokládáno i Habsburky za součást Chebska a Českého království. Až roku 1775 Marie Terezie ukončila autonomní vývoj Ašska a nadále zaručila svobodu vyznání a osvobození od daní platných v Čechách. Definitivně zanikla všechna specifická ašská práva zrušením roboty roku 1848. V roce 1850 byl ustanoven právní okres Aš. Pravomoce Zedtwitzů, kteří vládli nad ašským územím téměř půl tisíciletí, tím byly zrušeny. V roce 1870 měla Aš 13 tisíc obyvatel a stala se jedním z největších průmyslových středisek v západních Čechách. V roce 1872 obdržela Aš statut města. Počet obyvatel Aše vzrostl v roce 1910 na 21 880. V Aši bývalo krásné hlavní nádraží, dříve se jmenovalo Bavorské, protože bylo bavorským majetkem, ale od roku 1938 už se jmenovalo Hlavní nádraží. V 70.letech bylo na jeho místě postaveno . Dnes je to opuštěná a zanedbaná budova, kde funguje jen výdejna lístků. V roce 2007 zde neexistovaly žádné služby a ani na záchodky se nedalo nedostat.
Ašské nádraží je známé příběhem uprchlého vlaku, který i s cestujícími přejel v roce 1951 hranice do bavorského Selbu. Příběh vlaku svobody byl zpracován i v seriálu -"Příběhy ze železné opony". Tento díl však v i-vysílání ČT nenajdeme .
Datum aktualizace