Místní cyklotrasa 2056  Hr.přechod Hrozňatov - Podhrad

Průjezdní místa (PM):
  Hraniční přechod Starý Hroznatov - Hatzenreuth - 0 km
Na hraničním přechodu začíná cyklotrasa č.2056. Je určena pro pěší, cyklisty, lyžaře a vozíčkáře. Na německé straně vede jedna cesta přes Mammersreuth do města Waldsassen a druhá přes Hatzenreuth a Hardeck do Neualbenreuthu. Waldsassen krásné historické město a určitě ho doporučuji navštívit.

  Waldsassen (dř. česky Valdsasy) - odbočka z trasy 5 km
Je historické město s barokní bazilikou a klášterní knihovnou. Klášterní město Waldsassen, historické centrum Stiftlandu v Horní Falci, leží v širokém údolí zvaném Wondrebthal. Už v roce 1133 zde byl markrabětem Diepoldem II. založen první cisterciánský klášter v Bavorsku. Klášter ovládal ve středověku po několik staletí široké okolí a byl nejbohatší v Bavorsku. Klášterní bazilika z přelomu 17. a 18. století se honosí největší chrámovou a klášterní kryptou v Německu a je vrcholnou ukázkou baroka. Knihovna s nádherným malovaným stropem a skvostnou barokně-rokokovou vyřezávanou knihovnou od místního truhláře Andrease Witta pochází z roku 1726. Za Josefínských reforem v roce 1803 bylo opatství zrušeno. Z podnětu státu byl prosperující klášter uzavřen a asi 80 mnichů ho muselo opustit. Bavorský stát pak postupně rozprodal rozsáhlý majetek kláštera. Vlastní klášterní budovy koupil obchodník Wilhelm Rother a v jejich jižním a západním křídle zřídil továrnu na karton. Rozprodávaly se i jednotlivé předměty z kláštera. Celou sbírku kovových kopií pečetí z klášterních listin z počátku 14. století koupil také kancléř Metternich a v roce 1846 je poslal do muzea svého zámku v Kynžvartu.
Nedaleko kláštera je v budově bývalé radnice umístěno regionální muzeum nazvané Stiftlandmuseum. V roce 2004 ve městě probíhaly oslavy 300. výročí založení basiliky.
Po prohlídce města se pak musíme vrátit zpět na hraniční přechod a po stezce A.Harta vyrazíme do Hroznatova.

  Stezka Antona Harta    0 - 2 km
Od přechodu vede cyklotrasa po stezce Antona Harta. Stezka a hraniční přechod byly otevřeny v roce 2001 a v roce 2004 byla stezka pojmenovaná po podnikateli Hartovi z Waldsassenu za záchranu poutního místa Maria Loreta. Ing. Anton Hart zemřel v roce 2004 a zasloužil se o záchranu Lorety a prohloubení přátelství mezi Čechy a Němci. Anton Hart, rodák z Hroznatova navštěvoval Loretu už jako malý chlapec při nedělních bohoslužbách. Když nastal po válce odsun Sudetských Němců a Evropu rozdělila železná opona, zakotvila celá jeho rodina v blízkém pohraničním městečku Waldsassen. Jeho rodiče měli v Novém Hroznatově cihelnu, kterou v roce 1934 Anton převzal a po 2. světové válce byli vysídleni do německého Waldsassenu. V novém sídle pak Anton Hart pokračoval v rodinné, více než 300 let trvající tradici výroby keramiky ve firmě Hart Keramik. Stezka Antona Harta nás dovede z hraničního přechodu až do Starého Hroznatova.
  Starý Hroznatov, obec (Alt Kiensberg) - 2,5 km (rozc. s CT 361)
Ves Starý Hroznatov se prvně připomíná v roce 1217. Původně Kiensberg, později Alt Kiensberg, česky se mu říkalo také Starý Kynšperk, vzniklo zřejmě z významu "borová hora", nebo "hrad". České jméno Hroznatov vzniklo na základě nepodložené legendy, podle které byl v hradní hladomorně umořen hlady Jindřichem z Kiensbergu blahoslavený Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé. Ovšem podle historiků zahynul pravděpodobně na hradě Hohenberg, se kterým měl Hroznata majetkové spory.
Po získání panství chebskými jezuity nechal rektor jezuitské koleje Jan Jiří Dasselmann vybudovat v roce 1664 nad Starým Hroznatovem poutní místo Mariina Loreta. Údolím Mohelenského potoka prochází až k Loretě Křížová cesta, původně s devětadvaceti zastaveními. Kapličky jednotlivých zastavení stály v takových rozestupech, jaké mají pamětní kameny v Jeruzalémě. Křížová cesta vedla od Červeného mlýna u Podhradu (mlýn už neexistuje, byl zatopen Jesenickou přehradou) a končila na kopci nedaleko lorety kaplí . Několik kaplí a zastavení se dodnes zachovalo. Například najdeme na zahradě domu čp. 164 nedaleko bývalé pohraniční roty a po 200 m kapli 9.zastavení s opravenou střechou. Některá zastavení a kaple byly již i opraveny, jako   nacházející se vedle lorety.
Než budeme po cyklotrase pokračovat dále, neměli bychom vynechat prohlídku Maria Lorety a Hartovo cihelny. Cesta k nim vede prudkým stoupáním kolem zámku.

  Starý Hroznatov, hrad, hrad - odbočka 300 m po CT 361
Na kopci nad vsí stojí zámek Starý Hroznatov. Od konce války se ale neudržoval, až v roce 2007 se zahájily práce na jeho záchraně. V zámeckém areálu je poměrně zachovalá barokní z roku 1758. 
Hrad je od konce 2.sv. války až do současnosti nepřístupný. Vznikl na počátku 13.století a patří k nejstarším hradům Chebska. Vystavěli jej páni z Kiensberga a koncem 14. století jej drželi Pluhové (Pflugové), později město Cheb. Další majitelé, páni z Týna, přestavěli hrad na renesanční zámek. Od roku 1608 byl v držení Schönfeldů, za nichž byl roku 1648 hrad zničen Švédy. Po jezuitech vlastnili panství Nonnerové, kteří ve 2. polovině 19. století přestavěli Starý Hroznatov do současného vzhledu. Mezi posledními předválečnými majiteli byla i rodina Halbmayrů pravděpodobně z Mariánských Lázní. Josef Dionýs Halbmayr, majitel význačného hotelu Klinger, byl nejbohatším a nejváženějším občanem Mariánských Lázní.
Ze starého hradu zůstala zachována mohutná válcová věž (bergfrit). Vstup do zámku vede přes dodnes dochovaný šíjový příkop s dřevěným mostem. V zámku v patře je velký sál s empírovými kamny.
Po druhé sv.válce byla obec z naprosté většiny vysídlena, protože se ocitla na okraji hraničního pásma. V letech 1950-65 sídlila na zámku jednotka Pohraniční stráže a od roku 1965 ho získala chebská galerie. Galerie začala s nákladnou rekonstrukcí a chtěla ho účelově využít. Ale blízkost hraničního pásma zapříčinila, že ho získalo zpět Ministerstvo vnitra a v jeho majetku zůstalo do roku 1990. Pak se dostal zámek do vlastnictví pražské firmy S.M.S. Ale ta o rekonstrukci zájem neměla a nechala zámek trestuhodně zchátrat. Proto bylo na majitele podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům vyměřil podmíněné tresty. Mezitím už zámek získala jiná pražská společnost Elit Profit a ta hned zahájila  . Tak se už snad můžeme těšit na to až se zámek konečně zaskví ve své původní kráse. 
Od zámku pak pokračujeme dále po silnici na Mariinu Loretu.
   Mariina Loreta (Maria Loreto) - odbočka 1 km po CT 361
Původně je Loreto obec a katolické poutní místo ve střední Itálii a po Římu je druhým nejvýznamnějším poutním místem Itálie. Nachází se zde loretánská svatyně, komplex staveb obklopující tzv. Svatou chýši (Santa Casa). Po celém světě se pak vyskytují kopie těchto svatyní, označovaných jako loreto, česky loreta. Také na českém území bylo od 17. století postupně zbudováno na pět desítek loret. Nejstarší a nejvýznamnější loreta stávala v Mikulově do roku 1784, kdy ji zničil požár. Nejstarší dochovaná stojí v Hájku nedaleko Unhoště. 
Ve Starém Hroznatově stojí nejzápadnější loreta v Čechách. Vybudovali ji chebští jezuité v letech 1664 -1689. Podle legendy, uhodil kdysi do loretánského domku - Svaté chýše blesk a poškodil omítku budovy. Pouze tam, kde byla namalovaná Panna Marie, zůstala omítka bez poškození. Proto se v interiéru ponechalo, na paměť této události, původní zdivo s ostrovy staré omítky a s naznačenou .
Po vysídlení Němců v roce 1945 Maria Loreta značně zpustla. Jedinečné poutní místo se v 50 letech 20. století ocitlo v pohraničním pásmu.  V roce 1951 se na Loretě naposledy sloužila mše. V roce 1952 vyhořela věž zvonice. Loretu pak využívaly na čas jednotky Pohraniční stráže. Bohužel jen využívaly, ale neudržovaly a tak se Loreta postupně změnila v trosky. Veškeré zařízení bylo rozkradené, střechy proděravělé, zdivo se rozpadalo a areál zarostl náletovými dřevinami. Někteří vojáci z nedaleké vidové hlásky vnitřek Lorety nevratně poničili a ze s Ježíškem nad vstupním portálem si udělali střelecký terč. 
Obnova Lorety byla po změně politických poměrů v roce1989 realizována díky velkorysé finanční pomoci společnosti Loreto - Verein ve Waldsassenu. Předsedou společnosti a hlavním iniciátorem celé záchrany byl ing. Anton Hart, rodák z Hroznatova.  Loreta se dostala i na turistické známky klubu Českých turistů. Dnes je Loreta opět místem setkávání katolíků z Čech a Německa. Navštěvuje ho i mnoho turistů z Čech a z celé Evropy. Za své zásluhy o obnovu Lorety získal Anton Hart řadu ocenění, mimo jiné i vyznamenání svatého Silvestra od papeže a stal se čestným občanem Chebu.  , , a křížové chodby si však můžeme prohlédnout jen v  otevírací dobu.
Videa - Křížová cesta,  Maria Loreto1, Maria Loreto2
  Boží hrob - odbočka 1,3 km po CT 361
Nedaleko lorety, schovaný mezi stromy, je poslední zastavení křížové cesty - a . Navedou nás k němu . Nad Božím hrobem, v místě dříve zvaném Beim Berg, stávala myslivna a několik dalších stavení. Za socializmu zde pak stávala až do roku 1990  hláska protivzdušné obrany a strážní domek. Nejprve to byla 10m vysoká konstrukce, později kolem roku 1987 byla postavena 30ti metrová věž. Ještě dnes zde můžeme najít zbytky .
Odtud budeme pokračovat po silnici kolem lorety a asi po 1 km přijedeme do Nového Hroznatova.
  Nový Hroznatov, cihelna - odbočka z trasy 2 km
Nový Hroznatov je jen pár domků, které vznikly kolem cihelny Antona Harta. Cihelna měla ve znaku logo sokola sedícího na zvonu. V cihelně v Novém Hroznatově se po válce stále pokračovalo ve výrobě cihel později i obkladového gabřince až do roku 1989. Potom se započala zkáza staré cihelny. Po roce 2003 byli postupně tovární budovy bourány a cihly byly použity na opravu chebského hradu. Dnes už zůstala jen a několik , které koupily soukromé osoby. V současnosti se některé  a tak se snad zachová alespoň část z . Syn Antona Harta prý snad uvažuje i o tom, že by ze staré pece vybudoval jakýsi památník. Ale pokud si nepospíší, tak z ní za chvíli asi nic nezbude. 
Z Nového Hroznatova se pak vrátíme po stejné cestě zpět na naši cyklostezku ve Starém Hroznatově a pokračujeme směrem k přehradě. 

  Malá Všeboř (Klein Schöba) - 5,3 km (rozc. s trasou 36)
Na rozcestí silnic u Malé Všeboře se připojuje Magistrála 36, přicházející od Tachova, která pokračuje přes Cheb na Kraslice. Od června 2008 byla trasa 2056 prodloužena z tohoto rozcestí až na CT 2070. Trasa pokračuje po silnici až do Podhradu a za železničním viaduktem po zpevněné cestě odbočuje vpravo kolem rybníčku k restauraci U Rybníka, kde se má napojuje na cyklotrasu 2070 (Cheb - Dřenice).
  Podhrad (Pograth) - 6,8 km
Vesnice Podhrad se dříve jmenovala Pograth, ovšem toto jméno vzniklo ze staročeského výrazu "podgrad", podhradí. Dříve byla ves rozmístěna v údolíčku v okolí bývalého zámečku u řeky Odravy. Po vybudování vodní nádrže Jesenice se však ocitla na samém jejím břehu, což byl důvod jejího částečného zániku a zároveň k přesunutí obce do okolí železničního viaduktu.
První písemné zprávy o Podhradu pocházejí z konce 13. století. Ves původně asi patřila k chebskému hradu a jako léno byla propůjčována jednotlivým majitelům. Na konci 15.století drželi část vsi Junckerové, majitelé hradu Seeberg. Později se v jeho vlastnictví vystřídalo několik dalších rodin. Tvrz v roce 1860 koupil Jan Gottfried Opitz. Za Opitzů, po roce 1863 došlo přestavbě celého objektu. Stará gotická tvrz, do té doby v podstatě dochovaná, byla radikální přestavbou změněna v nový  pseudogotický zámeček. Jeho synové Klemens a Karel Gottfried přikoupili k rodovému majetku ještě statek Slapany a rozdělili se o něj. Zatímco Slapany držel Klement, mladší Karel vlastnil od roku 1872 Podhrad. Po úmrtí Karla Gottfrieda a jeho bratra, přešel Podhrad do majetku Albrechta Kaliny z Jäthensteinu, a v roce 1904 ho získal hrabě Karel Janda. Za tohoto držitele byl původní statek rozdělen na dvě části, ovšem významnější díl se sídelním zámkem, dvorem a patřil jemu. Do roku 1945 se v držení zámku vystřídalo ještě několik Jandových potomků, poté přešel do rukou státu.
V těsné blízkosti byl rozsáhlý park. Zámek zde stál až do konce padesátých let minulého století a poté byl v souvislosti s výstavbou vodní nádrže Jesenice zcela zbytečně zbořen.
Do dnešního dne se z panského sídla v Podhradu dochovalo pouze několik historických vyobrazení a fotografií. V místech, kde zámek stával, zůstal pouze zbytek bývalého vodního příkopu a část zarostlého zdiva pozdně gotického paláce. Pivovar je poslední objekt, který z bývalého zámeckého areálu přežil do současnosti a můžeme ho vidět, když před Podhradem odbočíme po  cyklotrase 36. 
Ve východní části Podhradu je možné také vidět sestavu sedmi historických smírčích křížů.

  Válečný hřbitov - (odbočka z trasy 0,5 km)
Nedaleko Podhradu byl vedle trati rozsáhlý válečný hřbitov, místo posledního odpočinku 420 Rusů, 225 mohamedánů a 96 Italů  zajateckého tábora z 1. světové války. Dnes ze hřbitova už téměř nic nezůstalo a na jeho velké části vyrostla zahradní kolonie. Asi dost zahanbující konec pro válečný hřbitov. Zbytek hřbitova s pozůstatky dvou velkých náhrobků se už ztratil mezi vzrostlými stromy. Hřbitov však býval udržovaný až do té doby, než se Podhrad roku 1976 připojil k Chebu.
Ke hřbitovu se dá dojet po úzké silnici která hned za železničním viaduktem odbočuje mezi zahrady. Najdeme zde pomník s pravoslavným křížem a .

  Na Mýtě - 7,0 km (rozc. s CT  2070)
Ze hřbitova se pak vrátíme na silnici a u rybníčku odbočíme po štěrkové cestě ulicí "U Rybníka" a dostaneme se ke stejnojmenné restauraci. Tady naše putování po cyklotrase 2056 končí. Zde se napojíme na cyklotrasu 2070, po které pak můžeme dojet do Chebu, nebo nás trasa zavede na druhou stranu až do Nebanic.